Archivováno NK ČR

Šlechtická hierarchie

Přes všechny proměny, kterými prošla podunajská monarchie během své existence, zůstala jedna věc nezměněna – panovník si i přes patrné mocenské přesuny až do zániku říše v listopadu 1918 udržel suverénní právo na udílení šlechtických titulů. V souvislosti s rozvojem občanské společnosti se počet nově nobilitovaných dokonce zvyšoval a to i přesto, že většina šlechtických privilegií vzala v roce 1848 zasvé. Za vlády Františka Josefa I. a Karla I. dokonce šlechtický titul získalo více osob, než kdykoli předtím. Žádnou radikální změnu nepřineslo ani uzákonění rakousko-uherského dualismu roku 1867 a to přesto, že po tomto datu mezi nobilitou Předlitavska a Zalitavska existovaly jisté, byť spíše kosmetické rozdíly. Zatímco „rakouská“ šlechtická titulatura byla pětistupňová, v Uhrách nikdy nebyl udílen titul rytíře a nižší šlechta zde tvořila jednotnou skupinu. Tato skutečnost byla potvrzena i roku 1873, kdy bylo zároveň zakotveno rozdělení šlechty na vyšší a nižší.

PŘEDLITAVSKO ZALITAVSKO
VYŠŠÍ ŠLECHTA kníže kníže
hrabě hrabě
svobodný pán baron
NIŽŠÍ ŠLECHTA rytíř prosté šlechtictví
prosté šlechtictví

Šlechtická titulatura v českých zemích (a tím i samozřejmě v Rakousku a Rakousko-Uhersku) byla ve srovnání se západní či jižní Evropou jednoduchá. Vedle titulární, která bude zmíněna níže, mělo značný význam potvrzení existence tzv. vysoké šlechty, mezi kterou se řadily panující a dříve panující (mediatizované) knížecí a mediatizované hraběcí rody. Zatímco ale v případě knížat patřil mezi vysokou šlechtu celý rod, u mediatizovaných hraběcích rodů (tzv. okněžněná hrabata) se privilegium vztahovalo pouze na hlavy rodů. Pro samotnou šlechtu bylo zásadnější rozdělení na první a druhou společnost a to přesto, že v tomto případě žádná oficiální psaná pravidla neexistovala. Postup mezi první společnost nebyl nijak snadný a z rodin nobilitovaných po roce 1848 se to nepodařilo zřejmě ani jediné.

Z titulárního hlediska stál nejvýše KNÍŽE (Fürst). Tato hodnost byla v monarchii vyhrazena výlučně příslušníkům nejstarších a nejurozenějších rodin s bezvadným rodokmenem. Rozhodně se s ní neplýtvalo a během celé existence Rakouského císařství byla udělena jen v šestnácti případech.

VÉVODSKÝ titul (podobně jako tituly DĚDIČNÝCH PRINCŮ, DĚDIČNÝCH HRABAT, LANDKRABAT a MARKRABAT) nebyl žádným zvláštním stupněm šlechtické hierarchie, ale jen označením hodnosti, kterou dříve získali členové knížecího či hraběcího rodu. Knížecí tituly byly udíleny buď všem členům rodiny nebo pouze podle práva prvorozenectví (primogeniturně). Pokud byl udělen všem členům, nosila titul knížete jeho hlava a ostatním členům náležela hodnost princů resp. princezen (Prinz, Prinzessin). V případě, že se od hlavní linie takového rodu oddělila další samostatná větev, získal zpravidla knížecí titul i její představiteli (např. mělnická pošlost Lobkowiczů, orlická Schwarzenbergů atd.). Jestliže ale rodina získala knížecí titul primogeniturně, byly ostatní členové rodu jen hrabaty. Dědic titulu býval familiárně oslovován jako dědičný princ (Erbprinz) příp. dědičný hrabě (Erbgraf), ale u některých rodů mu náleželo i zvláštní jméno a někdy také erb. Například následník knížete z Colloredo-Mannsfeldu byl titulován jako hrabě z Mannsfeldu a užíval jen mannsfeldský znak. Knížecí hodnost byla často vázána na držbu fideikomisu.

Knížata se navzájem odlišovala i právem na oslovení (predikát), který neměl nic společného s tím, zda byl titul udělen celému rodu či jen primogeniturně. Původně knížatům náleželo právo na predikát Osvícenost (Erlaucht), který ale byl roku 1829 rozhodnutím spolkového shromáždění Německého spolku vyhrazen hlavám bývalých svrchovaných říšských hrabství. Vévodové a většina bývalých říšských knížat většinou užívala predikát Vysoce urozený (Hochgeboren), jenž byl v průběhu 19. století většině rodů polepšen na Jasnost (Durchlaucht). Toto privilegium se podle rozhodnutí spolkového shromáždění Německého spolku z roku 1825 původně vztahovalo jen na hlavy mediatizovaných říšských knížecích rodů, ale v monarchii bylo kabinetním listem z 27. dubna 1869 rozšířeno na všechny jejich členy a právo na oslovení Jasnosti bylo udílen i nově povýšeným rodinám. Výjimečně mohly hlavy nejvýznamnějších rodů, například Maxmilián vévoda z Hohenbergu, morganatický syn následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este, získat také predikát Výsost (Hoheit), obvykle vyhrazený členům císařských, královských a velkovévodských dynastií.
Také HRABĚCÍ titul (Graf) byl vysoce prestižní a původně se uděloval zejména potomkům starých panských rodin. Na rozdíl od titulu knížecího jej ho získala i řada osob, jejichž rodokmen nebyl v žádném případě dokonalý. Přesto však byl po celou dobu existence podunajské monarchie velmi exkluzivní a získávaly jej pouze vysoce postavené osoby, které obvykle měly úzké příbuzenské vazby k rodové aristokracii.

Na rozdíl od vysoce ceněného hraběcího titulu, prestiž stavu SVOBODNÝCH PÁNŮ (Freiherr) - v Uhrách BARONŮ - klesala soustavně od první poloviny 17. století, kdy začal být často udílen zasloužilým příslušníkům nižší šlechty. Po roce 1848 se počet nositelů tohoto titulu rychle zvyšoval zejména díky existenci tzv. systematizovaného šlechtictví (tituly udílené na základě splnění jistých pravidel). Navíc pouze malé procento nově kreovaných svobodných pánů navázalo příbuzenské svazky se starou šlechtou nebo dokonce aristokracií. Majoritu mezi novými barony, přibližně 70 procent, tvořili státní úředníci a generalita, zbytek pak byli převážně statkáři, důstojníci a zástupci svobodných povolání.

Nejvážnějším problémem, který titul svobodného pána v 19. a 20. století znevažoval, byla skutečnost, že mnozí povýšení získali baronát přímo, aniž by předtím byli povýšeni mezi rytíře či prosté šlechtice. Šlo totiž o zásadní porušení rakouských předpisů, které de iure udělení vyššího titulu osobě, která předtím nezískala alespoň prosté šlechtictví, neumožňovaly.

Také NIŽŠÍ ŠLECHTA zaznamenala v letech 1848-1918 neobyčejný početní nárůst, díky čemuž byla zejména v českých a rakouských zemích z naprosté většiny tvořena nově nobilitovanými rody. Zatímco v Zalitavsku byla nižší šlechta jednotná, v Předlitavsku – a tedy v českých zemích – se dělila na RYTÍŘSKÝ STAV (Ritterstand) a PROSTÉ ŠLECHTICTVÍ (Adelstand). Toto členění vycházelo ze starších zvyklostí, podle kterých mezi tzv. STAVOVSKOU ŠLECHTU s právem inkolátu a místem na sněmu náležely jen osoby s rytířským titulem, zatímco prostým šlechticům toto právo zůstalo odepřeno. Stavovské ústavy sice zanikly roku 1848, rozdělení nižší šlechty do dvou stupňů v západní polovině říše ale zůstalo zachováno. Protože podobný zvyk neplatil v zemích svatoštěpánské koruny, bylo logické, že se zde po přijetí dualismu roku 1867 mezi rytíři a prostou šlechtou nedělaly žádné rozdíly. Zajímavým důsledkem starých dob, kdy mezi plnoprávné rytíře a osoby s právem zasedat na sněmu patřili pouze muži, byl jistý nedostatek v titulatuře, která nerozlišovala mezi ženami z rytířských a šlechtických rodin. Oslovení těchto dam se tak nijak nelišilo: všem náležel jen predikát z respektive von bez dalšího označení stavu.

Zdroj: Jan ŽUPANIČ, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha : Agentura Pankrác, 2006.

Poslední komentáře