Archivováno NK ČR

Konvertité a erbovníci

V chápání příslušnosti k židovství ve středověku a moderní době 19. a 20. století totiž byly pronikavé rozdíly. Vzhledem k neexistenci rasismu ve středověké společnosti totiž nebylo vyloučeno, aby osoby židovského původu získaly po své konverzi významné postavení v křesťanské společnosti a dosáhly i šlechtického titulu. Za první šlechtickou rodinu židovského původu Svaté říše římské a přilehlých oblastí považována v 16. století nobilitovaná rodina Ricci, pozdější hrabata ze Sprinzensteinu a páni Ritzové z Gruebu. Ricciové měli být potomky žida nazývaného Münzjude Reis, původem z Bamberku, který působil ve službách tridentského biskupa. Ten měl být otcem bratrů Petera Antona a Paula, kteří začali užívat v jižním Tyrolsku rozšířené příjmení Ricci.
Paul Ricci, často užívající latinizovanou formu svého jména Paulus Riccius, byl ve své době velmi známou osobností, význačným lékařem a autorem řady prací s tematikou talmudu, kabaly a židovského náboženství. Byl profesorem filozofie na univerzitě v Pavii, odkud jej císař Maxmilián povolal do Německa a jmenoval svým osobním lékařem. Roku 1528 je zmiňován jako osobní lékař českého a uherského krále Ferdinanda I. Právě na jeho přímluvu mu 31. července 1529 administrátor pasovského biskupství Arnošt Bavorský udělil v léno panství Sprinzenstein v hornorakouském Mühlviertelu. Ricci se roku 1530 účastnil říšského sněmu v Augšpurku a 15. listopadu téhož roku byl povýšen mezi říšské šlechtice s právem psát se „pán ze Sprinzensteina“ a získal erb. Zemřel kolem roku 1542. Hrabata ze Sprinzensteinu pochází od jeho syna Hieronyma (†1570), který kromě dalších funkcí zastával i úřad rakouského nejvyššího hofmistra. Jeho synové Alexander, Hans Albrecht, Sigmund a Hans byli císařem Rudolfem II. 18. prosince 1591 povýšeni do říšského stavu svobodných pánů. Říšský hraběcí stav byl rodině udělen 21. července 1646. Paulův starší bratr Peter Anton Ricci († před 1537) byl radou císaře Maxmiliána. Později vstoupil do služeb kardinála Mathäa Langa a spolu s ním byl za německé selské války roku 1525 vzbouřenými rolníky obklíčen v pevnosti Hohensalzburg. Jeho jediný syn Ludwig si zvolil vojenskou kariéru a dosáhl hodnosti rytmistra císařské armády. Po krvavém zážitku z bitvy u Pavie roku 1525 se ale vojenského řemesla na nějaký čas vzdal a odešel jako poutník do Palestiny. Později se stal rytířem řádu Božího hrobu a v jeho řadách se účastnil bojů v Africe a Uhrách. Okolo roku 1537 byl jmenován radou salcburského arcibiskupa, vybudoval zámek Grueb nedaleko Laufenu, po kterém se začal psát, a roku 1542 byl přijat mezi salcburské stavy. Jeho rod vymřel roku 1708.
Padesát let po Paulu Riccim ze Sprinzensteina získala v Německu významné postavení další pokřtěná židovská rodina. Jejím předkem byl konvertita Nathan Ascanasi, který při křtu přijal jméno Paulus, jež se stal lékařem u císařského dvora. Stejné povolání si zvolili i jeho dva synové. První z nich, Salomon, ale jako oblíbenec tureckého velkovezíra udělal diplomatickou kariéru a roku 1571 pomáhal uzavřít mír mezi Benátkami a Osmanskou říší. Jeho bratr Ascher Jehuda, po křtu nazývaný Paul Weidner (1525-1585), byl profesorem vídeňské univerzity a roku 1560 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem „z Billerburgu“. Publikoval několik spisů, ve kterých kritizoval talmud, působil jako učitel hebrejštiny a byl cenzorem hebrejských knih. Mezi lety 1560 a 1583 zastával třikrát úřad rektora vídeňské univerzity a šestkrát byl děkanem zdejší lékařské fakulty. Přestože měl osm dětí, rod vymřel nedlouho po jeho smrti.
První erbovník židovské víry se objevuje teprve za třicetileté války, když počátkem 20. let 17. století získal finančník a primátor pražské židovské obce Jakub Bassevi (1578-1635) erb a predikát z Treyenberka (k jeho osobnosti viz rody: Bassevi z Treyenberka).
Ještě sto padesát let po Basseviho smrti psali dějiny židovské šlechty výlučně konvertité. Zakladatel jedné z nejvýznamnějších dynastií byl Aloys Wienner (1705-1768), původem z berlínské židovské rodiny, jejíž kořeny sahaly do Frankfurtu nad Odrou. Jeho syn Paul odešel z Berlína do Mikulova, kde se roku 1732 připomíná jako člen zdejší početné židovské obce, odkud o sedm let později zamířil do Vídně. Okolo roku 1740 se rozhodl ke konverzi a přijal jméno Aloys Wienner. Jako známý učitel hebrejštiny získal místo na vídeňské univerzitě a intenzivně se zabýval také alchymií. Roku 1746 odměnila Marie Terezie jeho zásluhy šlechtickým titulem s predikátem „ze Sonnenfelsu“. Jeho starší syn Joseph (1732/33-1817) byl vychován ještě v izraelském náboženství a konvertoval spolu s otcem. Studoval na piaristických školách v Mikulově a později získal profesuru státních věd na vídeňské univerzitě. Roku 1779 jej Marie Terezie jmenovala skutečným dvorským radou při dvorské kanceláři a byl také prvním pokřtěným židem vyznamenaným řádem Svatého Štěpána. Jeho kariéra vyvrcholila roku 1811, kdy jej císař František II. jmenoval předsedou C. a k. akademie umění. Jeho mladší bratr Franz Anton (1735-1806), dvorní rada a později ředitel finančního dvorského úřadu byl díky velkorysým finančním darům roku 1797 povýšen do stavu svobodných pánů. Oba bratři užívali jen predikát „ze Sonnenfelsu“, příliš židovsky znějící příjmení Wienner odložili pravděpodobně již záhy po otcově nobilitaci. Rod vymřel roku 1817.
Zvláštní případ představoval Diego d´Aguilar (zřejmě 1690-1765), známý též pod hebrejským jménem Moses Lopez Pereira. Pocházel z portugalské marranské rodiny později usazené v Amsterodamu. Do Vídně se přistěhoval počátkem 20. let 18. století, a přestože vystupoval jako katolík, zůstával praktikujícím židem. Roku 1725 mu císař Karel VI. pronajal tabákový monopol a 27. března 1726 potvrdil španělský baronát. Výjimečné postavení u dvora mu zajistila půjčka ve výši 300 000 zlatých na stavbu zámku Schönbrunn. Také díky tomu císař schválil d´Aguilarovu prosbu a roku 1736 povolil založení sefardské židovské obce ve Vídni. Baron Diego d´Aguilar zemřel v Římě roku 1765.
 
Literatura
JÄGER-SUNSTENAU, Hanns, Die geadelten Judenfamilien in vormärzlichen Wien, Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades an der philosophischen Fakultät der Universität Wien, Wien 1950.
ŽUPANIČ, Jan. Židovská šlechta v předbřeznovém Rakousku. Časopis Národního muzea – řada historická, 2006, vol. 175, no. 3-4., s. 97-122.
 

Poslední komentáře