Archivováno NK ČR

Počátky židovské šlechty

První nobilitace nepokřtěných rakouských židů jsou spojeny se změnami, kterými habsburská monarchie prošla ve druhé polovině 18. století. Za vlády Josefa II. došlo ke zrušení řady povinnosti, které židy po staletí omezovaly. V první řadě mezi ně patřila daň z hlavy a povinnost nosit zvláštní oděv. Umožnil také uvolnění židovského kapitálu, který byl dosud až na výjimky z velké části vázán v ghettech, a zároveň získal i tisíce vojáků, protože od zveřejnění patentu židé podléhali vojenské službě. Na druhé straně však stále zůstával v platnosti familiantský zákon vyhlášený 25. září 1726 císařem Karlem VI. regulující počet židovského obyvatelstva v českých zemích. Zásadní změnu v tomto ohledu přinesl teprve revoluční rok 1848 a především Stadionova ústava ze 7. března 1849 zaručující rovnost všech občanů monarchie před zákonem a svobodu vyznání.
Svazující povinnosti familiantského zákona samozřejmě neplatily pro všechny. Již patent z roku 1731 dával státu, respektive panovníkovi, právo činit z něj libovolné výjimky. Týkaly se zejména významných židovských podnikatelů, kteří od nejpozději od poloviny 18. století stále častěji investovali své peníze mimo ghetta. Poměry se začaly uvolňovat za vlády Marie Terezie, kterou vyčerpávající války o Slezsko přinutily revidovat řadu dříve nezměnitelných pravidel. Roku 1764 si tak pronajalo konsorcium z řad vzájemně spřízněných židovských obchodníků státní tabákový monopol v českých zemích a v Rakousku. Tito židovští nájemci záhy získali privilegované postavení nejen mezi svými souvěrci, ale i v celé monarchii, a že řada z nich byla později odměněna šlechtickým titulem.
Největšího věhlasu z celého konsorcia dosáhli bratři Hönigové původem ze západočeské Chodové Plané, kteří nedlouho po podpisu smlouvy odešli do Vídně a založili zde nové obchodní společnosti. Tři z nich přijali křesťanství a udělali rychlou kariéru. Největších úspěchů z jeho synů dosáhl nepochybně Adam Albert (1745-1811), který se nechal roku 1781 pokřtít a otevřel si tak dveře do vyšší společnosti. Na rozdíl od ostatních členů konsorcia se i nadále podílel na obchodu s tabákem a při příležitosti převzetí tabákového monopolu do státní režie byl roku 1784 jmenován dolnorakouským vládním radou a ředitelem bankálních důchodů a tabákové režie. Zároveň byl jako první z rodiny povýšen do šlechtického stavu s predikátem „šlechtic z Heniksteina“. Roku 1807 se stal rytířem a začal se psát jen jako rytíř Henikstein. Jedna větev jeho potomků byla později povýšena do stavu svobodných pánů. Ovšem prvním nepokřtěným židem povýšeným mezi šlechtice byl starší bratr Adama Alberta, Israel Hönig (1724-1808). Narodil se roku 1724 v Chodové Plané. Stal se obchodníkem a roku 1752 si spolu s otcem a jedním z bratrů na deset let pronajal tabákový monopol v pražských městech. Během sedmileté války se navíc podílel na zásobování c. k. armády naturáliemi s takovým úspěchem, že jej Marie Terezie 7. listopadu 1761 vyznamenala privilegiem, na jehož základě se mohl podle svého rozhodnutí usadit v jakémkoli městě v českých zemích, kde se nacházela židovská obec, koupit či vybudovat si zde dům a provozovat obchod. Dobré kontakty se dvorem mu roku 1764 umožnily na deset let získat pronájem tabákového monopolu v českých zemích a v Horních a Dolních Rakousích. Protože ale finanční nároky Vídně převyšovaly jeho možnosti, přistoupil k vytvoření výše zmíněného tabákového konsorcia, mezi jehož členy nacházíme nejvlivnější židovské obchodníky své doby. Jeho členové totiž vytvořili základ židovské podnikatelské nobility, protože většina z nich (nebo jejich potomků) byla během 18. či 19. století povýšena do některého stupně šlechtického stavu. Roku 1770 rozšířila c. k. dvorská komora tento monopol na pět let ještě na Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Gradišku, Terst a Rijeku, což se v zemích, kde téměř neexistovala židovská minorita, neobešlo bez jistých obtíží. Roku 1773 konzorcium dosáhlo prodloužení monopolu v českých zemích a Rakousích o dalších deset let (do roku 1784). Kontrakt jim vynesl 1 792 250 zlatých, z čehož byla čtvrtina odvedena do státní pokladny. O čtyři roky později, roku 1777, se Israel Hönig stal na léta 1778-1784 spolunájemcem tabákového monopolu i v nově získané Haliči. Z této činnosti nebohatla pouze rodina, ale významné zisky plynuly také do státní pokladny. Císař Josef II. si však dobře uvědomoval, že finance plynoucí do státní pokladny by mohly být výrazně vyšší, kdyby pronajímání tabákového monopolu již nepokračovalo, ale provozovalo se ve státní režii. Roku 1783 proto monopol předčasně od konzorcia vykoupil a zároveň Israele jmenoval ředitelem spojeného státního monopolu bankálních důchodů, mýt a tabákové režie. 2. září 1789 pak byl Israel Hönig povýšen do šlechtického stavu s predikátem „šlechtic z Hönigsbergu“.
Toto povýšení bylo revolučním zásahem do stávajících poměrů. Panovník totiž často nobilitoval osoby odlišné víry, vždy se ale jednalo o příslušníky některého z křesťanských vyznání – luterány, kalvinisty, řeckokatolíky nebo pravoslavné. Povýšení Israela Höniga bylo vůbec první nobilitací nepokřtěného žida v podunajské monarchii.
Do šlechtického stavu byla povýšena ještě jedna židovská větev Hönigů a to potomci již zemřelého Arona Mosese (1730-1787). Od 16. srpna 1791 mohli užívat erbu a predikátu „šlechtic z Hönigshofu“. Koncem 18. století členové rodu konvertovali ke katolictví. Prosté šlechtictví měla získat údajně i větev Enocha Höniga a to s predikátem „z Bienenfeldu“.
Prvním židem-šlechticem usazeným přímo v českých zemích pak byl od 1. dubna 1790 Joachim Popper, kterému Leopold II. udělil šlechtický stav dědičných zemí s predikátem „šlechtic“. Popper pocházel z významné pražské židovské rodiny, jejíž původ ležel ve středočeské Březnici, městě s početnou izraelitskou minoritou, kde se rodina Popperů připomíná již od konce 17. století. Jeho otec Wolf byl od roku 1749 až do své smrti primátorem veškerého českého zemského židovstva. Joachim dosáhl stejné funkce roku 1772 s ohledem na své mimořádné zásluhy, které prokázal mimo jiné jako krajský deputovaný úředník v Prácheňsku, jmenován primátorem všeho českého židovstva. O osm let později, v lednu 1780 udělila Marie Terezie jemu a jeho manželce právo na zbytek života se usadit v Praze a roku 1786 mu Josef II. dovolil kupovat domy v Praze a Plzni a bydlet mezi křesťany a roku 1790 pak následovalo udělení již zmíněného šlechtického titulu. Jak ukazuje nobilitace Israela Höniga a Joachima Poppera, znamenala druhá polovina 18. století pro další vývoj nobility podunajské monarchie zásadní zlom. Nad příslušnost ke konfesi postupně začaly nabývat vrchu zásluhy prokázané státu, které monarcha oceňoval šlechtickými tituly tím častěji, čím výrazněji podobnou pomoc potřeboval.
 
Literatura
JÄGER-SUNSTENAU, Hanns, Die geadelten Judenfamilien in vormärzlichen Wien, Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades an der philosophischen Fakultät der Universität Wien, Wien 1950.
KRAUSS, Samuel, Joachim Edler von Popper. Ein Zeit- und Lebensbild aus der Geschichte der Juden in Böhmen mit 12 Abbildungen auf 10 Tafeln, Wien 1926.
ŽUPANIČ, Jan. Židovská šlechta v předbřeznovém Rakousku. Časopis Národního muzea – řada historická, 2006, vol. 175, no. 3-4., s. 97-122.
 

Poslední komentáře