Archivováno NK ČR

Šlechtické výsady

Během své existence v letech 1804-1918 prošlo Rakouské císařství – a s ním i české země – bouřlivými proměnami. Konzervativně-absolutistický režim se po krátkém období liberalismu a ústavnosti let 1848 a 1849 vrátil ke svrchované vládě panovníka, který teprve po sérii porážek v 50. a 60. letech 19. století pomalu a nepříliš ochotně přepouštěl svou moc zastupitelským orgánům. Zároveň s tím byla pomalu nahrazována stavovsky hierarchizovaná struktura společnosti, navzdory všem změnám přetrvávající až do poloviny 19. století, společností občanskou. Šlechta, po staletí hlavní opora panovnické moci, se během zlomových let 1848-1849 změnila z pozemkové vrchnosti v obyčejné majitele velkostatků a ztratila většinu svých práv v oblasti soudnictví a správy. Rolníci, kteří byli až dosud jejich poddanými, se stali plnoprávnými státními příslušníky a platila pro ně, stejně jako pro všechny ostatní, rovnost před zákonem.

V tomto okamžiku šlechta přestala plnit funkci, kterou ji v 60. letech 18. století trefně přisoudil Ludwig hrabě Zinzendorf – úlohu zprostředkovatele mezi monarchou a poddanými a tím i sociální a politické elity. Tím, že roku 1848 došlo k odstranění všech zbylých vrchnostenských práv, zanikla i tato, můžeme říci, podstata skutečného šlechtictví. Protože byl zároveň zrušen i inkolát a s ním stará stavovská podoba zemského sněmu, ztratila šlechta v jednu chvíli všechny funkce, které po staletí ve společnosti zastávala a jež pro ni měly zásadní význam. Velká část šlechty se s tím nedokázala vnitřně vyrovnat. Mnozí její příslušníci začali žít z dědictví minulosti a šlechta sama se také často označovala jako „historická šlechta“. Ovšem lpění na tradičních hodnotách a faktické ignorování společenských změn, kterými říše procházela, mělo za následek izolaci aristokracie, která měla pro další existenci této společenské skupiny velmi závažné důsledky.

Odstranění poddanských závazků přitom představovalo kompromis mezi požadavky zástupců rolníků volajících po zrušení všech poplatků a povinností bez náhrady a přáním liberálně zaměřené části držitelů panství, kteří celkem rádi souhlasili s odstraněním vrchnostenských práv, ale ztrátu rentovních příjmů chtěli nahradit úplně. Kompromisní řešení znamenalo, že se majitelé panství a jiní vlastníci feudálních rent dobrovolně zřekli třetiny svých dosavadních příjmů a za zbytek dostali náhradu v penězích. Protože i tyto částky byly pro rolnická hospodářství nezřídka neúnosně vysoké, bylo stanoveno, že sedláci zaplatí ze zbylých dvou třetin jen polovinu a navíc ve splátkách, zatímco zbytek bude uhrazen z daňových výnosů příslušné korunní země. Za těchto podmínek bylo logické, že zrušení poddanství bylo nejvýhodnější pro velké pozemkové vlastníky. Vše, co bylo v tereziánském katastru označeno jako dominikál, totiž zůstalo v jejich držení, jen rustikál byl převeden do plné držby rolníků a vrchní práva bývalých pozemkových pánů byla zrušena. Zrušením poddanství tak byli paradoxně postiženi nejvíce drobní statkáři – haličská a uherská nižší šlechta a také právnické osoby (farnosti, farní kostely, beneficia, kapely, školy a špitály) nadané od církevních ústavů nebo šlechtických zakladatelů jistými příjmy, které jim měly zajistit solidní existenci. Všichni se totiž už od tereziánsko-josefinských reforem, jež přinesly snížení feudálních rent, nacházeli ve složité situaci, a zrušení poddanství v mnoha případech jejich potíže jen prohloubilo. Příjem ze získaného kapitálu jim totiž často na zabezpečení existence nestačil.

Výsady, které šlechtě zůstaly i ve druhé polovině 19. století tak byly z větší části ryze formální. Jednalo se o následující výsady:

  1. právo užívat šlechtické tituly a šlechtické predikáty v předepsané formě.
  2. právo užívat erb (s výjimkou vysokých duchovních byly erby udíleny pouze šlechticům).
  3. právo na jisté důchody, stipendia a místa v katedrálních kapitulách, ústavech šlechtičen, vzdělávacích institutech a na příjmy z rozličných nadací.
  4. právo na důstojenství a čestné úřady, které se vázaly na předložení osvědčení původu.
  5. šlechtický stav de facto (ale nikoli de iure) byl předpokladem povolení zřízení fideikomisu.

Zachována byla i instituce šlechtictví jako takového a tituly byly udíleny až do zániku říše v listopadu 1918. Ke zrušení šlechty nikdy nedošlo, přestože část veřejnosti i politických představitelů o to s větší či menší intenzitou usilovala. Tento odmítavý či dokonce nenávistný postoj úzce souvisel s posilováním liberálních, případně demokratických myšlenek tehdejší společnosti a měl celou řadu příčin. Jednou z nich byla nepochybně skutečnost, že se v průběhu staletí šlechta stala zvláštní uzavřenou kastou, která se od ostatního obyvatelstva výrazně odlišovala.

Zdroj: Jan ŽUPANIČ, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha : Agentura Pankrác, 2006.

Poslední komentáře