Automaticky po povýšení získával šlechtic právo na označení stavu a predikát (přídomek) z – či německy von. který kladl mezi jméno a příjmení, respektive mezi titul a příjmení. Zejména v českém prostředí se ve druhé polovině 19. století objevovaly pokusy nově udělená šlechtická jména bohemizovat, ale s neuspokojivým výsledkem. Zatímco však v němčině vyhlíží jméno Karl von Habermann zcela přirozeně, český ekvivalent Josef ze Zítků, Vincenc šlechtic z Jirušů či Václav rytíř z Bělských zní poněkud křečovitě. Ve věci šlechtických jmen platila v monarchii přísná pravidla a podle rakouských zákonů bylo dokonce neužívání šlechtických titulů v úředním styku podobným prohřeškem, jako jejich neoprávněné používání.
Knížecí stav
- František kníže z Thunu a Hohensteina
- Ferdinand kníže Kinský z Vchynic a Tetova
Hraběcí stav
- Leopold hrabě ze Sternbergu
- Děpold hrabě Czernin z Chudenic
Stav svobodných pánů
- Ferdinand svobodný pán Kotz z Dobrsche
- František Ladislav svobodný pán Rieger
Rytířský stav
- Josef rytíř Bartoň z Dobenína
- Karel rytíř Kořistka
Šlechtický stav
- Josef von Zítek (podle dobového úzu též: Josef ze Zítků)
- Václav Brožík z Valrose
- Po zaplacení taxy možno získat predikát „šlechtic“
- Václav Špaček šlechtic ze Starburgu
- Karel šlechtic Hardtmuth
| TITUL | |
|---|---|
| ČESKY | NĚMECKY |
| vévoda | Herzog |
| kníže | Fürst |
| hrabě | Graf |
| svobodný pán | Freiherr |
| rytíř | Ritter |
| bez titulu (pouze „z“) po zaplacení taxy možné udělení tzv. čestného titulu šlechtic |
„von“ Edler |
Titul se zásadně uváděl před příjmením (Karel rytíř Kořistka, německy Karl Ritter von Kořistka), v případě, že měl šlechtic predikát, následoval za příjmením (Karel svobodný pán Korb z Weidenheimu/Karl Freiherr Korb von Weidenheim, nikoli Karel Korb svobodný pán z Weidenheimu). Výjimku představovalo prosté šlechtictví, tedy šlechtictví bez titulu, kterému žádné označení stavu nepříslušelo. Kompenzací byla v tomto případě možnost získat nejen predikát, ale také tzv. čestný titul (Ehrenwort) šlechtic (Edler von). Bylo pak na jeho volbě, zda požádá o predikát, čestný titul, o obojí nebo se spokojí jen se slůvkem z (von) před příjmením. V případě, že si zvolil predikát, kladl jej bez označení stavu přímo za příjmení (Adalbert Redlich z Redensbrucku/Adalbert Redlich von Redensbruck) a totéž platilo, pokud se rozhodl pro čestný titul šlechtic (Karel šlechtic Unger/Karl Edler von Unger). Pokud si ale vybral kombinaci obou, došlo k zajímavé výjimce, kdy se čestný titul kladl až za příjmení (Václav Špaček šlechtic ze Starburgu/Wenzel Špaček Edler von Starburg). Tv. „čestný titul“ (Ehrenwort) „šlechtic“ (Edler) totiž nebyl označením stavu, ale jen ozdobou, kterou si podle své vůle mohli zakoupit příslušníci nejnižšího stupně šlechtické společnosti a ozdobit si jím své jméno.
Zdroj: Jan ŽUPANIČ, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha : Agentura Pankrác, 2006.
