Oproti obecně zažitým představám netvořila šlechta podunajské monarchie jednotnou skupinu, ale byla naopak přísně vnitřně hierarchizovaná. Neodlišovaly ji jen tituly, ale také - a především - původ. Protože se titulárními otázkami budeme podrobně zabývat později, je nezbytné zmínit jiné, možno říci společenské a sociální rozdělení šlechtické obce, pro které žádné psané předpisy neplatily. Můžeme je (byť nepříliš přesně) označit také jako rodově-ekonomické, protože přihlíží jednak ke stáří rodu a dokonalému původu, který byl nepsaným, po generace zachovávaným zákonem zajišťujícím „čistotu“ modré krve, jednak k ekonomickému postavení jedince a vymezení jeho místa ve společnosti.
Na nejvyšších stupních tohoto žebříčku stála ARISTOKRACIE tvořená v naprosté většině osobami se čtyřiašedesáti, dvaatřiceti či v horším případě jen šestnácti ve šlechtickém stavu narozenými předky. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že výraz aristokracie nelze chápat jako ekvivalent ke slovu šlechta, ale jako označení poměrně úzké, sociálně nejprominentnější části šlechtické společnosti. A právě těmto jedincům byly vyhrazeny nejvyšší dvorské hodnosti, oni zastávali vyšší dědičné zemské úřady a díky svému starobylému původu a spřízněnosti s přední evropskou aristokracií představovali také kosmopolitní, národnostními spory většinou nedotčenou vrstvu oddanou císařskému dvoru. Mezi aristokraty nacházíme převážně členy knížecích a hraběcích rodin (svobodné pány vzácněji), v každém případě ale vždy příslušníky starých rodů, jejichž šlechtictví sahalo nejméně do počátku 18. století, častěji však až do středověku. Aristokracie tvořila téměř naprosto uzavřenou kastu a proniknout do jejích řad bylo nesmírně obtížné. Pootevřít pomyslné dveře mohly pouze rodiny alespoň s baronským titulem, které se ve šlechtickém stavu nacházely již v několikáté generaci a prostřednictvím sňatků byly úzce zpřízněny s vyšší šlechtou. Právě aristokracie tvořila tzv. PRVNÍ SPOLEČNOST, privilegovanou a nepřístupnou skupinu ostře izolovanou od ostatního obyvatelstva monarchie včetně níže postavené šlechty.
V celém Rakousko-Uhersku náleželo k první společnosti přibližně 470 rodin, mezi nimi dvacet bývalých říšských panujících knížecích rodů a dvacet dva knížecích rodů s titulem říšským nebo z dědičných (t.j. českých či rakouských) zemí. O příslušnosti k aristokracii nerozhodoval ani titul, ani postavení a dokonce ani majetek. Velká většina členů první společnosti samozřejmě pocházela z vysoké šlechty, ale jak již bylo řečeno, patřila sem i řada baronů, a vedle osob, jejichž majetek se počítal na miliony zlatých, byli mezi aristokraty počítáni i jedinci, kteří museli hledat živobytí v armádě, církvi nebo státní správě. Hlavním a prakticky nejdůležitějším kritériem, které členství v této elitní kastě podmiňovalo, byl bezchybný původ. Tyto nepsané zásady nutily příslušníky aristokracie dodržovat zásadu rovnorodého sňatku. Tím se sami vyčleňovali z okolní, méně urozené společnosti a dostávali se do izolaci, která byla od poloviny 19. stále patrnější. Ovšem i v této době byly výlučně jí vyhrazeny všechny staré dvorské úřady, což dále podtrhovalo „rasovou“ výlučnost aristokracie uvnitř modernizující se monarchie. Vysoká rakouská aristokracie byla takovým fenoménem a natolik svou mocí a vlivem převyšovala ostatní šlechtické rody, že tím byla míněna výhradně ona, mluvilo-li se o rakouské šlechtě. Opírala se o politickou a hospodářskou moc, kterou odvozovala od držby svých rozsáhlých statků, a vedla styl života, jenž natolik připomínal pravidla císařského dvora, že ji v tomto smyslu můžeme klást na roveň suverénním panovnickým rodům.
Také tato skupina se ale vnitřně dělila. Dělící čáru opět představoval původ, která aristokracii dělila na „panující“ a „služebnou“. K první, naprosto exkluzivní skupině označované také jako VYSOKÁ ŠLECHTA, patřilo v podunajské monarchii jen pár desítek rodin pocházejících z panujících nebo dříve panujících (tzv. mediatizovaných) knížecích rodů s knížecím či hraběcím titulem.
Zbytek první společnosti pak tvořili ostatní příslušníci aristokracie bez ohledu na to, zda pocházeli ze starobylé šlechty nebo z rodin, kterým byl titul v předchozích staletích udělen prostřednictvím listiny některým evropským panovníkem. Jejich původ byl velmi rozličný a kromě německých, českých, uherských, rakouských a polských rodů zde byli zastoupeni i potomci irské, francouzské, italské, španělské, portugalské či skotské šlechty.
Zbytek rakouské šlechtické obce tvořil tzv. DRUHOU SPOLEČNOST, která na rozdíl od aristokracie nebyla ohraničena shora ani zdola. Její VYŠŠÍ VRSTVA byla poměrně úzká a stála na samé hranici mezi první a druhou společností. V převážné většině šlo o potomky starých rodů nebo o příslušníky rodů nobilitovaných ještě před vznikem Rakouského císařství roku 1804. Z majetkového hlediska byla tato skupina značně různorodá a zahrnovala jak méně zámožné šlechtice, tak potomky aristokratických rodů, kteří se buď sami nebo „zásluhou“ svých předků prostřednictvím sňatků vyloučili z řad první společnosti. Nová šlechta ale byla v této skupině zastoupena jen málo. Nesplňovala totiž ve většině případů základní kritéria, které představovala držba venkovského panství či statku a především životní styl vycházející ze života staré pozemkové aristokracie.
Posun novošlechtické rodiny do této skupiny byl obvykle dlouhodobým procesem trvajícím nejméně dvě generace, který vyvrcholil navázáním příbuzenských svazků se starou šlechtou. Přestože jedním ze základních předpokladů příslušnosti k této skupině druhé společnosti byla držba statku nebo velkostatku, je možné mezi vyšší vrstvu druhé společnosti zařadit i příslušníky vyšší šlechty, kteří sice neměli žádné větší jmění, ale jejichž původ byl sám o sobě kapitálem a otevíral jim dveře jak do prestižních salónů, tak k výhodným sňatkům. Jako příklad můžeme uvést hraběcí rodiny Bořků-Dohalských z Dohalic či Sporcků, které měly v 19. století dobu slávy již dávno za sebou. Zatímco ovšem majetek hrabat Sporcků, potomků slavného generála třicetileté války, se rozplynul během 18. století, Dohalští nikdy větší jmění nevlastnili a za svůj vzestup a postavení vděčili úřednické službě.
Nižší vrstva druhé společností byla výrazně početnější a také heterogennější. Můžeme ji pojmenovat jako NOBILITU, přestože se pod tímto označením skrývají zástupci velmi odlišných sociálních skupin. I když původ těchto šlechticů byl velmi odlišný, jeden výrazný společný rys měli: Lze je totiž prohlásit za „pracující šlechtu“, protože právě výkon určitého povolání jim zajišťoval hlavní zdroj příjmů. Do této skupiny patří jak zástupci starých, ale málo majetných či nemajetných rodů (ovšem málokdy osoby s vyšším než rytířským titulem), tak nově nobilitovaní jedinci, kteří šlechtický titul získali právě díky zásluhám, jež prokázali při výkonu svých profesí. Není přitom důležité, jakou činnost příslušníci nobility vykonávali.
Nejnižší „patro“ nobility pak představovala málo zámožná nebo úplně chudá šlechta. V naprosté většině šlo o drobnou šlechtu z Haliče, jejíž životní úroveň byla často na úrovni chalupníků, méně často pak o nezámožné potomky starých rodin nebo do šlechtického stavu povýšených důstojníků či úředníků. Řada z nich žila na i pod hranicí chudoby, mnoho z nich nemělo žádné vzdělání a jediným východiskem z nouze pro ně byla práce nájemných dělníků v továrnách nebo na statcích. Životní styl příslušející jejich stavu a původu, základní požadavek kladený na šlechtice v předchozích stoletích, pro ně byl jen prázdným pojmem. Z tohoto důvodu je jejich příslušnost k druhé společnosti mimořádně problematická. Pokud bychom totiž přihlíželi i k ekonomickým a sociálním pozicím, byly tyto rodiny hluboko pod úrovní drobné buržoazie či středního rolnictva.
Zdroj: Jan ŽUPANIČ, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha : Agentura Pankrác, 2006.
