Starobylý rod Zedtwitzů (česky též Cedviců) se připomíná již na konci 13. století. Psal se podle stejnojmenného sídla u Hofu v Bavorsku a během staletí se značně rozvětvil. Užíval erb, jehož podoba se po staletí nezměnila:
Stříbrno–červeno–černě dělený štít. Na něm stojí přílba s červeno–stříbrnými přikrývadly. Klenotem je špičatý klobouk zakončený knoflíkem mezi dvěma rohy, vše v tinkturách štítu.
Štít Zedtwitzů je totožný se znakem Veilsdorfů, kteří byli původně vazaly (ministeriály) kláštera Fulda a poprvé se písemně připomínají roku 1195 v souvislosti s klášterem benediktinek ve Veilsdorfu. Pravděpodobně šlo o jednu z větví tohoto rodu. Zdá se, že dalšími odnožemi byly rody von Feilitzsch, von Roeder a von der Heyde, které byly také usazeny ve Frankách, na Chebsku (v jeho původních hranicích) a ve Vogtlandu, a od Zedtwitzů se odlišovaly jen klenotem.
Prvním Zedtwitzem rodu, jenž se usadil v Čechách, byl Petr, který se oženil s dědičkou části panství Neuberg (dnes: Podhradí u Aše) a Asch (Aš). Jeho statky v letech 1406 – 1411 převzal syn Jindřich, jemuž se podařilo výrazně rozšířit zděděný majetek, mj. o statky Schönbach (Krásná) a Liebenstein (Libštejn, dnes Libá). Ašsko Zedtwitzové drželi jako české léno, a proto nebylo až do druhé poloviny 18. století považováno za součást Čech, ale Svaté říše římské. Z tohoto důvodu se na toto území nevztahovalo Obnovené zřízení zemské a obyvatelé Ašské země (Ascher Ländchen) a samozřejmě Zedwitzové mohli i nadále vyznávat luteránskou víru. Později ale většina členů rodu konvertovala ke katolictví.
V roce 1775 byla Zedtwitzům potvrzena držba královských českých lenních statků Asch (Aš), Sorg (Smrčiny) a Neuberg (Podhradí u Aše), ale zároveň při této příležitosti Marie Terezie specifické postavení Ašska zrušila a nařídila, aby zdejší soud a všechny lenní statky nadále podléhaly soudu v Chebu. Na Zedtwitze tak mělo být nadále nahlíženo jako na poddané českého krále, nikoli jako na bezprostřední říšský rod, jenž je jen prostřednictvím držby lén spojen s tímto královstvím.
Syny Petra z Zedtwitz se rod rozdělil do tří hlavních větví. Libštejnská větev držela panství Přední a Zadní Libštejn až do 20. století. Kynžvartská přišla o majetek v důsledku účasti na stavovském povstání a vymřela již roku 1621 Kryštofem. Nejmladší větev ašská držela až do roku 1945 statky na Ašsku a později se komplikovaně rozčlenila. V 18. století byly jak libštejnská, tak ašská linie postupně povýšeny do hraběcího stavu.
Libštejnská větev
Jako první dosáhla hraběcího titulu libštejnská větev. Udělen byl 24. května 1766 císařem Josefem II. Heinrichu Sigmundovi (1713–1767), pánu na Libštejně, a jeho bratranci Peteru Emanuelovi (1715–1786), falckému ministrovi, s predikátem Vysoce urozený/Hoch– und Wohlgebohren.
Bylo mimořádně neobvyklé, že k povýšení do hraběcího stavu z roku 1766 nebyla dlouho vydána listina. Důvod není znám, ale svou roli nepochybně sehrála skutečnost, že Heinrich Sigmund zemřel již v prosinci
Libštejnská větev byla vždy významnější než ašská, mj. proto, že disponovala větším majetkem, panstvím Libštejn, které se obvykle dělilo jen na dvě části – Přední a Zadní Libštejn (Vorderlibenstein a Hinterliebenstein). Vždy ale bylo opět sjednoceno. Na konci 19. století mělo rozlohu
Na své ašské příbuzné se libštejnští dívali poněkud spatra, protože řada z nich během druhé poloviny 19. století klesla na nejnižší příčky sociálního žebříčku. Neobyčejně si také cenili svých příbuzenských vazeb k nejvyšší evropské aristokracii. Hrabě Peter Anton (1754–1818) např. uzavřel druhé manželství s Annou Sophií hraběnkou Holnstein aus Bayern (1787–1869), jež pocházela z nemanželské linie bavorských Wittelsbachů, potomků císaře Karla VII. Jejich syn Clemens (1814–1896), dědic panství Zadní Libštejn, roku 1875 získal i Přední Libštejn a panství opět spojil. Roku 1879 požádal panovníka o povolení úpravy predikátu, aby se tak od ašských příbuzných odlišil. František Josef I. jeho prosbu schválil a nejvyšším rozhodnutím z 11. června 1879 Clemensovi povolil, aby se nadále psal hrabě z Zedtwitz-Liebensteinu/Graf von Zedtwitz-Liebenstein.
Zajímavou shodou okolností pocházely obě Clemensovy manželky z aššské větve Zedwitzů. Měl celkem devět dětí, šest dcer a tři syny, ale panství odkázal nejmladšímu Bennovi (1859–1939), který jako jediný uzavřel (1883) sňatek s nešlechtičnou – s Berthou Goltzovou (1861–1942). Ten Libštejn natolik zadlužil, že jej musel roku 1912 prodat.
Zatímco linie Bennových starších bratrů již vymřela, dodnes žijí potomci jeho staršího syna Ericha (1887–1965), talentovaného malíře, který se usadil v Pomořanech na ostrově Wolin. Poté, co byl ostrov připojen roku 1945 k Polsku a německé obyvatelstvo odsunuto, bylo mu povoleno zůstat a až do své smrti roku 1965 žil v městě Misdroy (dnes Międzyzdroje). Krátce po něm zde zemřela jeho manželka (a zároveň sestřenice) Theodora rozená hraběnka z Zedtwitz-Liebensteina (1892–1965). Jejich potomci se usadili v Bavorsku.
Ašská větev
Ašská linie držela statky v Ašském výběžku, tedy severozápadně od panství Libštejn. V 18. století byla rozdělena na větve Oberneuberg, Unterneuberg (obojí dnes Podhradí u Aše), Neuschloss–Sorg (dnes nový zámek ve Smrčinách), Sorg (Smrčiny), Asch–Asch resp. Asch–Duppau (Aš a Doupov) a Asch–Schönbach (Krásná u Aše).
I tato větev získala hraběcí titul na sklonku 18. století, ale odlišným způsobem než libštejnská, což jejím členům později způsobilo značné problémy. Nedlouho po vydání hraběcího diplomu pro libštejnské Zedtwitze totiž zemřel císař Josef II. a říšský trůn se uprázdnil, protože nebyl zvolen nový panovník. V době sedisvakance přecházela většina panovnických privilegií na říšské vikáře, bavorského a saského kurfiřta, kteří měli také právo nobilitací. A právě bavorsko–falcký kurfiřt Karel Theodor udělil na doporučení falckého generálporučíka a bavorsko–falckého komořího Franze Julia hraběte von Zedtwitz (1742–1808) z libštejnské větve 25. srpna 1790 říšský hraběcí titul s predikátem hrabě z Zedtwitz/Graf von Zedtwitz všem příslušníkům ašské linie Zedtwitzů, kteří dosud jako leníci české koruny patřili pouze mezi nižší šlechtu. To se ale záhy ukázalo jako velmi problematické. Říšští vikáři totiž často svých výsad zneužívali a tituly udíleli ve vysokých počtech a často za peníze. Habsburská monarchie proto výnosy z let 1767, 1784 a 1792 svým poddaným zakázala takové tituly přijímat s tím, že jsou na jejím území neplatné. Došlo tak k zajímavé situaci. Zatímco v německých zemích hraběcí titul ašským Zedtwitzům náležel, v podunajské monarchii (od roku 1804) směli užívat jen predikát von bez jakéhokoli označení stavu. Začali proto postupně zdejší panovníky žádat o potvrzení hraběcího titulu, ale všem se prosadit své nároky nepodařilo.
Nejjednodušší byla situace podlinie Schönbach, protože již 9. října 1795 získal Ludwig von Zedtwitz (1735–1795) novou nobilitací hraběcí titul dědičných zemí. Nároky dalších členů ašské větve ovšem Vídeň odmítla a užívání hraběcího titulu jim bylo dvorním dekretem roku 1827 dokonce výslovně zakázáno. Titul byl jednotlivým členům rodu potvrzován jen případ od případu a vždy na základě konkrétních zásluh o monarchii.
Jako další dosáhla úspěchu podlinie Unterneuberg, jíž byl hraběcí stav v Rakousku konfirmován nejvyšším rozhodnutím z 16. března
Podvětev Sorg o rakouské potvrzení neprojevila zájem, protože žila v Bavorsku, kde její titul platil. Vymřela roku 1875 hrabětem Hermannem (1818–1875).
Odnož Asch–Asch, v pozdější době označovaná Asch–Duppau, dosáhla potvrzení titulu teprve díky Sigmundu Erdmannovi (1778–1847) a to na základě nejvyššího rozhodnutí ze 7. června
Štít zůstal nezměněn. Na štítě stojí hraběcí koruna a na ní tři korunované turnajské přílby, každá s červeno–stříbrnými přikrývadly. Na prostřední je starý klenot Zedtwitzů. Z pravého vyrůstá poustevník s černým plnovousem v modrém, černě přepásaném šatu a modrou špičatou čepicí, který drží v pravé ruce přes pravé rameno přeloženou motyku, v levé před sebou kuličkový růženec, z levého lví hlava s krkem.
V případě větve Neuschloss–Sorg byla situace velmi složitá. Dne 16. srpna 1876 potvrdil František Josef I. hraběcí titul Edmundovi (1818–1880) a jeho bratranci Maxovi (1831–1897) na základě jejich vojenských zásluh. O nobilitační listinu sice nepožádali, ale titul a erb jim byly konfirmovány certifikátem c. k. Ministerstva vnitra z 23. července 1877.
Žádost Edmundova bratra Georga Kajetana (1817–1878), penzionovaného c. k. hejtmana pěšího pluku č. 39, ale byla v letech 1859 a 1875 odmítnuta. Důvodem byl jak jeho sňatek s neurozenou Rosou Kutscherovou (†1866), tak – a to především – katastrofální ekonomická situace. Žádné z jeho jedenácti dětí neuzavřelo sňatek na patřičné úrovni a synové vykonávali profese, které neodpovídaly nárokům kladeným na šlechtice. Osudy všech nejsou podrobně známy, ale nejstarší Alexander Karel (1851–1882) byl hlásným na Novém Městě pražském, Viktor (*1858) skladníkem státních drah, Quido (1859–1932) se živil jako zahradník a nejmladší Rudolf (1860–1928) pracoval jako sluha v čítárně (dnešního) Národního musea.
Zajímavé byly osudy další generace této odnože. Zatímco se Viktorova dcera Julie (*1894) živila jako neregistrovaná prostitutka a byla roku 1912 za krádež potrestána půlročním těžkým žalářem spojeným se ztrátou šlechtictví, syn Jiří (1889–1967) vystudoval v roce 1912 právnickou fakultu pražské české Karlo-Ferdinandovy univerzity a o rok později zde získal doktorát. Po vzniku Československa se stal úředníkem zemské politické správy a byl přijat do diplomatické služby. Jeho kariéra vyvrcholila za druhé světové války, kdy byl jmenován přednostou prezídia úřadu předsedy vlády v exilu. Po osvobození působil na Úřadu předsednictva vlády, odkud v lednu 1947 přešel opět na Ministerstvo zahraničí. Penzionován byl počátkem roku 1949. Rudolfův syn Quido (*1886) padl roku 1915 jako desátník pěšího pluku č. 28 do ruského zajetí, v červenci 1916 vstoupil do československých legií a zpět do vlasti se vrátil jako podporučík v lednu 1920.
Zcela odmítnuty byly žádosti příslušníků linie Oberneuberg, jejichž vztah k habsburské monarchii byl nejvolnější. Jejich supliky o konfirmaci hraběcího stavu v Rakousku z počátku 20. století byly zamítnuty jednak proto, že se nemohli vykázat žádnými zásluhami o říši, jednak proto, že většinou žili v Sasku a Prusku.
-----------
Županič, Jan – Fiala, Michal – Koblasa, Pavel, Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky), Praha : Agentura Pankrác, 2014.
