Vratislavové z Mitrovic (či též starším pravopisem, který rodina užívá dodnes: Wratislavové z Mitrowicz) jsou starým českým šlechtickým rodem. Podle rodové legendy jde o nemanželské potomky Přemyslovců, ale tuto informaci není možné potvrdit. Prvním doloženým členem rodu je totiž až Vratislav, který okolo roku 1448 získal statek Mitrovice a začal se podle nich psát.
Rod se záhy velmi komplikovaně rozvětvil a členové jednotlivých linií byli od počátku 17. století povyšování do panského i hraběcího stavu. Do 20. století přetrvaly jen dvě linie.
Dodnes žijící větev založil Sebastián (†1586). Jeho vnuk Diviš František (†1677) byl 25. května 1657 povýšen do starého českého panského stavu a byl mu potvrzen erb:
Červeno-černě polcený štít. Na něm stojí pohanskou korunou korunovaná turnajská přílba s černo-červenými přikrývadly. [Přikrývadla jsou tradičně zobrazována ve tvaru pláště.] Klenotem jsou dva rohy, pravý černý, levý červený.
Divišův vnuk Jan Antonín (1682–1732) byl 12. března 1701 spolu se šesti dalšími členy rodiny povýšen do říšského hraběcího stavu s predikátem Vysoce urozený/Hoch- und Wohlgeboren. Roku 1725 pak získal i dědičný úřad českého kuchmistra.
Hlavní majetkovou základnou této linie se stalo jihočeské panství Dírná, která jiná větev Wratislavů získala roku 1624 a jež na počátku 18. století hrabě František Karel (zřejmě 1687–1716) se souhlasem panovníka proměnil v rodový fideikomis. Do držení této linie přešlo po smrti hraběte Františka (1732–1788), kdy je na svých vzdálených příbuzných vysoudil syn Jana Antonína Vincenc Ignác (1724–1794). Jeho potomci v přímé linii drží Dírnou dosud.
Mladší linie Wratislavů pochází od bratra zakladatele starší větve Sebastiána (†1586) Štěpána (†1601). Jeho synem byl slavný cestovatel, spisovatel a voják Václav (1576–1635), který byl roku 1591 členem poselstva ke dvoru osmanského sultána. V Cařihradu byl ale po vypuknutí třináctileté války spolu s ostatními členy habsburské mise zatčen, strávil půl roku na galejích a následně byl až do roku 1595 vězněn. Po návratu zachytil své zážitky v cestopise, který ovšem poprvé vydán až v roce 1777 Františkem Martinem Pelclem (od té doby pak mnohokrát) pod názvem Příhody Václava Vratislava z Mitrovic. V důsledku své osmanské eskapády byl svými přáteli přezdíván Tureček.
Za stavovského povstání zůstal věrný císaři, za což byl po Bílé hoře odměněn. Stal se nejvyšším zemským sudím a tajným radou a 17. února 1629 byl povýšen do českého panského stavu.
Václavův vnuk František Ignác (1659–1715), člen českého místodržitelského kolegia, tajný rada a rada české komory, byl 12. března 1701 spolu se šesti dalšími členy rodiny povýšen do říšského hraběcího stavu s predikátem Vysoce urozený/Hoch- und Wohlgeboren, který mu byl 7. ledna 1706 potvrzen i pro české země.
Roku 1689 se oženil s Marií Annou Viktorií hraběnkou ze Schönfeldtu (1665/67–1727), sestrou Josefa Karla ze Schönfeldtu (1668–1737), posledního příslušníka tohoto rodu. Po jeho smrti přešla část schönfeldovských statků na potomky tohoto páru, syny Jana Josefa (1688–1742) a Františka Karla (1696–1759), kterým Marie Terezie 25. března 1741 udělila povolení rozšířit si predikát na Wratislaw von Mitrowitz und Schönfeldt. Erb však zůstal nezměněn.
Nejstarší odnož linie Jana Josefa založil jeho nejstarší syn František Václav (1721–1779), který se roku 1754 oženil s Marií Terezií Netolickou z Eisenberka (†1760). Jejich syn Antonín Václav (1756–1791) zdědil fideikomis Kost hrabat Netolických a začal také jako první užívat jméno hrabě Vratislav-Netolický/Graf Wratislaw-Netolitzky. Není však zcela jasné, zda užíval také spojených erbů obou rodů, protože jeho dobové vyobrazení dosud není známo. Panství zdědil jeho syn Evžen Vratislav-Netolický (1786–1867), polní maršál a rytíř Řádu zlatého rouna, který však zemřel bezdětný. Po soudním sporu získal Kost Evženův prasynovec Flaminio Dal Borgo (1837–1894).
Další syn Jana Josefa František Josef (1723–1787) se roku 1771 oženil s Kateřinou (1753–1823), sestrou slavného vlastence Jana rytíře Jeníka z Bratřic. Linie Jana Josefa zřejmě vymřela stejnojmenným vnukem Františka Josefa místodržitelským radou Františkem Josefem (1813–1879). Není ale vyloučeno, že dosud její potomci žijí v USA. Mělo by jít o potomky nejmladšího syna Jana Josefa c. k. generálmajora Prokopa Václava (1732–1815), jehož vnuk Eduard (*1820), původně poručík rakouské armády, odešel do Spojených států amerických, kde dosáhl hodnosti plukovníka.
Mladší linie Františka Karla (1696–1759), který se stal viceprezidentem apelečního soudu v Praze, držela jihočeské panství Koloděje nad Lužnicí. Zřejmě nejznámější osobností této větve byla Karolina (1816–1895), pravnučka Františka Karla, dcera hraběte Karla (1772–1823), jež byla ve své době známou básnířkou a pod pseudonymem Karoline Heil publikovala např. v almanachu Libussa. V roce 1834 se provdala za humanistu a zakladatele pražského ústavu slepců Paula Aloise Klara (1801–1860), Po meči tato linie vymřela hrabětem Eugenem (1871–1943), v jehož manželství s Ludmilou Vaněčkovou (1896–1959) se narodila dcera Ludmila (*1935), která po roce 1968 emigrovala do Kanady.
