Jedním z nejúspěšnějších podnikatelů konce 18. a první poloviny 19. století byl Jakob Veith (1758–1833). Jeho otec byl koželuhem, ale on sám se vyučil tkalcem. Jako osmnáctiletý odešel na zkušenou do Vídně, kde se mimo jiné se seznámil s výrobou nového druhu bavlněné tkaniny s reliéfovou strukturou imitující prošívání (tzv. piké). Po deseti letech se vrátil do rodného města a již jako vážený muž se oženil s dcerou zdejšího purkmistra Rosalií Kiemannovou (1758–1831).
Šlo o neklamný znak jeho vzestupu, po kterém následovalo přestěhování do Českých Budějovic a nabytí zdejšího městského práva. V Budějovicích založil spolu s dalšími tkalci společnost specializující se na výrobu piké a během několika let neobyčejně zbohatl. Za svůj majetek vděčil mimo jiné dodávkám pro armádu a jako mnoho dalších podnikatelů této doby většinu peněz investoval do nákupu nemovitostí, včetně velkostatků. Většinu panství držel jen krátký čas a následně je předal dále. Výjimkou byl Liběchov, který se stal jeho hlavním sídlem a rod Veithů ho držel déle než sedmdesát let. Během čtvrtstoletí se Jakob Veith propracoval mezi nejzámožnější pozemkové vlastníky v Čechách.
Bylo logické, že muž disponující takovým jměním, které bylo navíc zajištěno převážně velkostatky, a jenž byl vrchností mnoha poddaných, bude mít zájem o šlechtický titul. V této době byla předpokladem nobilitace činnost ve prospěch státu, nebo obecně prospěšné zásluhy. Ničím z toho se ale Jakob vykázat nemohl, a proto byly jeho žádosti z let 1807, 1814 a 1826 zamítnuty.
Zajímavou shodou okolností získala šlechtický titul za své zásluhy z jeho dětí jen dcera Clara provdaná Waagnerová (1788–1877), manželka bohatého pražského měšťana Martina Antonína Waagnera (1788–1849). Humanitární aktivity, které realizovala spolu s neprovdanou dcerou Rosalií (1829–1897), byly takového rázu, že byla spolu se všemi svými dětmi roku 1876 povýšena do šlechtického stavu s predikátem šlechtična (šlechtic) von Wallernstädt.
Roku 1882 šlechtictví s přídomek von Wallenried získal i Jakobův synovec Wilhelm Veith (*1829), podplukovník 29. praporu polních myslivců.
Žádný z Jakobových synů ani dalších potomků v Rakousku nobilitace nedosáhl, což jeho vnuk Anton Veith (1836−1916) nesl se značnou nelibostí. Ani on, přestože byl poměrně bohatý, žádné významné zásluhy neměl a v Rakousku šlechtictví nezískal. Využil proto kontaktů, které měl v řadách katolické církve a 12. listopadu 1869 získal od papeže Pius IX. primogeniturně dědičný titul Comes Romanus. Důvodem mělo být to, že bezplatně zapůjčil zámeček Slavín v Tupadlech školským sestrám.
Tituly získané od zahraničních panovníků se v podunajské monarchii jako rovnocenné nikdy neuznávaly, bylo však možné dosáhnout povolení uznání coby zahraničních. Takové osoby se sice směly titulovat jako šlechtici, nenáležely jim však šlechtické výsady domácí nobility a platila pro ně i některá další omezení. Mezi nejčastější patřilo to, že rakouský císař titul, který byl udělen jako dědičný, uznal jen jako osobní vyznamenání a děti nobilitovaného jedince je již užívat nesměly.
A to byl i případ Antona Veitha. František Josef I. mu užívání titulu povolil 28. března 1870, ovšem pouze ad personam. Titul měl navíc nosit výlučně za jménem v podobě Anton Veith, Comes Romanus, nesměl jej překládat slovem hrabě/Graf a bylo mu oznámeno, že mu nenáleží výsady rakouských hrabat. Protože papežským breve nebyl udílen erb, neměl nárok ani na něj.
Přesto si Anton u Pia IX. 31. března 1871 vyžádal rozšíření titulu Comes Romanus na všechny své mužské potomky, ovšem o konfirmaci této výsady již nepožádal. Bylo by to asi i zbytečné, protože po faktické likvidaci Papežského státu a obsazení Říma Italským královstvím v září 1870 Rakousko žádné papežské tituly jako dědičné již nepotvrzovalo.
V rozporu s výnosem Františka Josefa I. se ale Anton podepisoval jako Conte von Veith nebo římský hrabě Veith a užíval i znak. Byl proto opakovaně rakouskými úřady vyšetřován za neoprávněné užívání šlechtictví a pro stejný prohřešek byly opakovaně vyšetřovány i jeho děti.
V letech 1894, 1897 a 1902 rodina opakovaně požádala o uznání Antonova titulu jako dědičného, ale všechny prosby byly císařem zamítnuty. Titul tak vyhasl Antonovou smrtí roku 1916.
---------------------------------------------------------------------
ŽUPANIČ, Jan. Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha : Agentura Pankrác, 2023.
