Do šlechtického stavu byla rodina povýšena díky Mathiasi Schönererovi (1807–1881). Narodil se roku 1807 ve Vídni jako syn malířského a natěračského mistra. Jeho předkové pocházeli ze Štýrska a po generace se živili jako rolníci a drobní řemeslníci, on však vystudoval reálnou školu a v letech 1822–1824 vídeňskou polytechniku. Další znalosti získal u profesora této polytechniky Franze Antona rytíře Gerstnera, který byl také průkopníkem budování železnic v Rakousku. Nakonec se se rozešli ve zlém. Během prací na koněspřežné železnici z Českých Budějovic do Lince totiž Gerstner utratil přepokládaný rozpočet již v necelé polovině stavby, což vzbudilo nelibost investorů, Schönerer se nabídl jako jeho nástupce. Nabídka byla přijata a Schönerer pak zcela samostatně v letech 1834–1835 vybudoval trať z Lince do Gmundenu. Tehdy šlo ještě o koňskou dráhu, ale krátce nato se Schönerer specializoval již jen na stavbu železnic pro parní lokomotivy.
Následně sbíral zkušenosti v zahraničí, zejména USA, odkud přivezl i parní lokomotivu Philadelphia, jež se stala vzorem pro výrobu domácích rakouských strojů. V Rakousku pak založil první továrnu na výrobu lokomotiv a vagónů. Záhy se v podunajské monarchii stal předním železničním expertem a byl schopen pracovat se dvěma nejzarytějšími rivaly rakouského světa vysokých financí – s rodinou Rothschildů i s baronem Simonem Sinou, jenž spolupracoval s konkurenty rothschildovské banky Arnsteiny a Eskelesy.
Při příležitosti dokončení Dráhy císařovny Alžběty vedoucí z Vídně do Salcburku byl nejvyšší listem z 12. srpna 1860 vyznamenán Řádem Železné koruny III. třídy, na jehož základě Schönerer o dva měsíce později požádal o udělení rytířského titulu. Diplom mu byl vydán 16. prosince 1860. Mathias tak získal titul rytíř Schönerer/Ritter von Schönerer a erb, který byl zároveň symbolem jeho profese:
V modrém štítě zlaté, stříbrně okřídlené kolo. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby s modro-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou na každé přílbě tři pera, vpravo stříbrné mezi modrými, vlevo modré mezi stříbrnými. Pod štítem je modrá páska se stříbrným heslem “recta sequi”.
Nemalou část svého majetku investoval první rytíř Schönener do nákupu nemovitostí, mimo jiné velkostatku a zámku Rosenau u dolnorakouského Zwettlu nedaleko českých hranic. V závěti také odkázal 100 000 zlatých na dobročinné účely.
Ani v další generaci neupadla rodina do bezvýznamnosti. Jedna z dcer, Alexandrine (1850–1919), se stala herečkou a režisérkou. Roku 1884 si pronajala vídeňské Divadlo na Vídeňce (Theater an der Wien), kde od roku 1889 zastávala také funkci ředitelky. Proměnila divadlo v jedno z nejznámějších v monarchii, ale roku 1900 postoupila svá práva na tuto scénu Leonu Dorerovi, Emilu rytíři Kubinskému a Josefu šlechtici Simonovi a o pět let později se vzdala i místa ředitelky. Po svém odchodu byla jako první herečka mimo Dvorní divadlo (Hoftheater) vyznamenána zlatým Záslužným křížem s korunou. Její vztah ke staršímu bratru Georgovi byl rezervovaný, protože Alexandrine, pohybující se v uměleckém a nábožensky velmi liberálním prostředí, odmítala jeho militantní antisemitismus.
Mathiasův syn Georg (1842–1921) po absolvování odborných zemědělských škol a po praxi na českých panstvích knížete Schwarzenberka a moravsko-slezských statcích arcivévody Albrechta se roku 1869 se stal správcem otcova velkostatku v Rosenau. Byl velmi schopný a záhy se stal ve Waldviertelu známou osobností. Velkoryse financoval jak humanitární aktivity, tak další místní organizace (hasičské sbory, knihovny), za což byl odměněn čestným měšťanstvím řady zdejších obcí.
Přelomem v jeho životě byla rakouská porážka roku 1866. Georg rytíř Schönerer vnímal vytlačení své země z německého prostoru jako potupu a záhy se stal mluvčím těch, kteří požadovali sjednocení všech Němců připojením německých částí Rakouska k Německé říši. Stal se také vekým obdivovatelem Bismarcka.
Původně mezi jeho spolupracovníky původně patřili i židé a židovští konvertité (Viktor Adler či Heinrich Friedjung), které ale ze své Všeněmecké strany vyhnal tzv. arijským paragrafem z roku 1885. Podle něj museli mít členové strany árijský (nežidovský) původ. Pro své protirakouské a protihabsburské vystupování byl Schönerer sledován tajnou policií, protože jeho aktivity výrazně radikalizovaly poměry v zemi. Stal se také předním rakouským antisemitou.
Jeho boj proti „židovskému tisku“ vyvrcholil v březnu 1888, když s několika druhy násilím vnikl do redakce Neues Wiener Tagblatt a surově zbili redaktory holemi. Důvodem byla předčasná zpráva o smrti jedenadevadesátiletého císaře Viléma I. vydaná novinami o několik hodin dříve.
Protože šlo o trestný čin, byl za veřejné násilí odsouzen ke čtyřem měsícům těžkého žaláře, ztrátě politických práv na pět let (tím ztratil i poslanecký mandát) i šlechtického titulu. Tvrdý rozsudek z něj ale učinil v očích přívrženců oběť rakouské justice a mučedníka. Ovšem pobyt ve vězení, vynucená politická absence i nadměrná konzumace alkoholu oslabily jeho síly a umožnily nástup jiných politických subjektů – křesťanských sociálů a sociálních demokratů
K zajímavé situaci došlo po nástupu císaře Karla I. Ten se 2. července 1917, při příležitosti jmenin svého syna arcivévody Otty, rozhodl amnestovat veškeré politické trestné činy. Osvobozeny byly pouze osoby, které se dopustily deliktů označovaných jako politické, zároveň ale uvedl, že do této skupiny mohou být zahrnuti také jedinci, jejichž trestné jednání mělo převážně (ale nikoli výlučně) politický charakter. Díky této velkorysosti získal Georg Schönerer svůj rytířský titul zpět.
Georg se v roce 1878 oženil s Philippine šlechtičnou Gschmeidlerovou (1848–1918), se kterou měl syna Georga (†1918) a tři dcery. Za první světové války sloužil Georg mladší v c. a k. armádě. Protože na něj ale otec, který byl v této době již vážně nemocný, přenesl správu panství Rosenau, byl demobilizován a odjel do Vídně, aby se mohl ujmout majetku. Po příjezdu do císařské metropole se však nakazil španělskou chřipkou a ještě před rozpadem Rakousko-Uherska zemřel. Stejné nemoci podlehla i jeho matka. Protože Georg neměl potomky, vymřel smrtí jeho otce roku 1921 rod meči.
---------------
Hamannová, Brigitte, Hitlerova Vídeň. Diktátorova učednická léta, Praha 1999.
Schorske, Carl E., Vídeň na přelomu století, Brno 2000.
Županič, Jan. Podnikatel, mecenáš i radikál. Schönererové v rakouských dějinách, Heraldická ročenka, 2010, vol. XXXIII., s. 97–102.
Županič, Jan. Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha : Agentura Pankrác, 2023.
