Ringhofferové pocházeli ze západních Uher, z Müllendorfu v dnešním rakouskému Burgenlandu, kde se na sklonku 17. století jako první doložený člen rodu připomíná Jakob (1673–1732), místní kovář. Jeho vnuk Franz (1744–1827) se vyučil stejnému řemeslu, v roce 1769 ale odešel do Prahy, kde si v následujícím roce na Starém Městě otevřel dílnu. Roku 1771 získal městské právo, v roce 1791 se stal cechmistrem a od roku 1793 zastával městské úřady (nejprve obecního staršího, pak radního).
Franzův syn Joseph Wenzel (1785–1847) otcovy podnikatelské aktivity zásadním způsobem rozšířil. V Kamenici u Jílového vybudoval hamr, začal vyrábět stroje pro cukrovary a lihovary, roku 1832 získal od císaře Františka I. titul c. k. mědikoveckého mistra a v roce 1843 mu bylo uděleno zemské tovární oprávnění pro měděné a kovové zboží. Roku 1814 se oženil s Johannou Körblovou (1794–1871), s níž měl 14 dětí. Z pěti synů se dospělosti dožili tři.
Nejstarší Franz (1817–1873), pozdější svobodný pán, nejmladší Wilhelm (1826–1885) se věnovali podnikání. Zatímco ale Franz se stal jedním z nejvlivnějších velkoprůmyslníků Rakouského císařství, Wilhelm se zaměřil na cukrovarnictví. V důsledku cukerné odbytové krize v polovině 80. let 19. století ale zkrachoval a sám ukončil svůj život.
Emanuel Ringhoffer (1823–1903) na rozdíl od sourozenců o podnikání nejevil zájem. Stejně jako oni byl ale technicky velmi nadaný. V letech 1841–42 studoval na vídeňské technice, odkud v následujícím roce přešel na Akademii výtvarných umění, jíž zakončil roku 1845. Po studijní cestě po Anglii, Belgii a Francii nastoupil na Vídeňský polytechnický institut, kde pět let působil jako asistent, a v listopadu 1850 se stal zastupujícím profesorem deskriptivní geometrie na brněnském Technickém ústavu. Ještě téhož roku byl jmenován řádným profesorem pozemního stavitelství na Technickém učilišti v Brně, kde strávil několik let. Roku 1862 zde vydal práci Lehre vom Hochbau, mimořádně úspěšnou učebnici stavitelství, která se dočkala několika vydání.
Ještě předtím, než došlo roku 1873 k transformaci brněnského institutu v Technickou vysokou školu, byl v listopadu 1864 jmenován řádným profesorem pozemního stavitelství na pražské polytechnice (Královském stavovském technickém učilišti). Po jejím rozdělení na českou a německou část roku 1869 zůstal na německé části, která od roku 1875 nesla jméno Německá vysoká škola technická. V letech 1871 až 1872 zde zastával úřad rektora a za zásluhy o rozvoj oboru získal 22. července 1879 titul vládního rady.
Počátkem 80. let se Emanuelův zdravotní stav vážně zhoršil, a proto požádal o penzionování. Při této příležitosti, v srpnu 1881, vyhotovil ministr kultu a vyučování baron Conrad pro panovníka memorandum, ve kterém navrhl Ringhoffera mimořádně ocenit. Vyzdvihl jeho odbornost i neobyčejnou skromnost, jimiž si ve vědeckých kruzích vydobyl všeobecnou vážnost, a zároveň však upozornil na jistou nesrovnalost a spor, který sám kvůli němu vedl s c. k. Ministerstvem financí. To totiž Ringhofferovi odmítalo přiznat plnou penzi, protože prý ve státní službě coby řádný profesor strávil jen třicet let, ale na nezkrácený důchod měl nárok až po 40 letech. Conrad ovšem upozornil na to, že pět let pracoval jako asistent na vídeňské polytechnice, i na skutečnost, že se univerzitním profesorům služba počítala podle jiného klíče než jiným státním zaměstnancům – podle vzorce 3 : 4, kdy se tři roky strávené ve službě započítávaly jako čtyři. Díky tomu požadovanou lhůtu překročil.
Ministr panovníka požádal jak o schválení plné penze, tak o to, aby byl Ringhofferovi při příležitosti odchodu do výslužby udělen Řád železné koruny III. třídy. František Josef nejvyšším rozhodnutím z 30. srpna 1881 oba návrhy schválil, čímž zajistil Emanuelovi a jeho rodině nejen solidní životní úroveň, ale také nárok na nobilitaci. Na rozdíl od staršího bratra neměl Emanuel o šlechtictví větší zájem. O rytířský titul, na který měl jako držitel výše uvedeného řádu nárok, tak požádal až jako vážně nemocný v březnu 1900.
Rytířský stav s predikátem rytíř/Ritter von mu byl udělen listinou z 19. dubna 1900 a jeho prostřednictvím získal erb, ve kterém najdeme i mluvící figuru prstenu (něm. Ring):
V zeleném štítě stříbrná hradba s pěti stínkami, z nichž krajní vynikají z okrajů štítu. Na prostřední stínce stojí zlatý prsten se třemi červenými drahokamy – střední broušený do špice je provázen dvěma oválnými, nebroušenými. Na hradbě pod prstenem je černý obrácený trojúhelník, kterým je prostrčeno černé kružidlo. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby se zeleno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem na pravé přílbě jsou dvě zavřená, zeleno-stříbrně cimbuřovitě dělená orlí křídla. Z levé přílby vyrůstá stříbrný lev s červeným jazykem.
Emanuel rytíř Ringhoffer zemřel ve Vídni 1. prosince 1903 jako první a poslední rytíř svého rodu. Rod vymřel v další generaci jeho dcerami Amalií (1852–1938) a Luisou (1860–1932), které zůstaly svobodné.
--------------------
Županič, Jan, Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha : Agentura Pankrác, 2023.
