Alfred Rappaport (1868-1946) byl potomkem staré židovské rodiny, která do Rakouska měla údajně přijít z Ruska. Vystudoval vídeňskou Orientální akademii a ještě před složením konzulárních zkoušek v červenci 1891 konvertoval ke katolictví, což nepochybně značně urychlilo jeho kariéru. Po povinné právní praxi u okresního soudu v Terstu byl v březnu 1895 jako konzulární elév vyslán na konzulát do albánského Skadaru. Zde byl v říjnu 1895 jmenován vicekonzulem a v dubnu 1897 pověřen vedením vicekonzulátu v Prizrenu. U příležitosti císařova padesátého panovnického jubilea byl vyznamenán rytířským křížem řádu Františka Josefa. V únoru 1900 mu byl přiznán titul konzula a krátce nato byl pověřen vedením konzulátu v Bagdádu. Nešlo o snadné přidělení. Místní úřady například tajily data o obchodu a Rappaportovi nezbylo než požádat centrálu o prostředky na podplácení příslušných autorit. Také zdravotně šlo o nesmírně náročnou misi. Poté, co konzul v roce 1903 prodělal vážné průjmovité onemocnění, byl přeložen na Balkán. Od ledna do října 1904 působil jako zástupce civilního agenta v Makedonii a následně dočasně ze zahraniční služby odešel. Zpět se vrátil až v září 1905. Následně působil v krétské Chanii a ve Skopje, kde byl v lednu 1906 pověřen vedením konzulátu. V únoru 1907 byl vyznamenán řádem Železné koruny III. třídy. Po následujících několik let byla jeho další kariéra spjata s Makedonií. V červenci 1907 byl pověřen vedením tamní civilní agencie, v dubnu 1908 získal charakter generálního konzula II. třídy a do listopadu 1909 vykonával úřad konzula ve Skopje. Stal se odborníkem na tuto oblast, jeho znalosti a schopnosti oceňovali i zde působící vysoce postavení armádní důstojníci, se kterými přicházel často služebně do styku. Ve Skopje totiž sídlila rakousko-uherská mise, která pomáhala při reorganizaci zdejšího tureckého četnictva. V této době také uzavřel sňatek s italskou státní příslušnicí Theresou Anelliovou, která dlouhodobě žila v Soluni. Jako uznávaný expert na problematiku Balkánu byl v listopadu 1909 povolán na ministerstvo do Vídně. Zde jeho vzestup pokračoval velmi rychle: Generálním konzulem II. třídy se stal v březnu 1910 a o pouhé dva roky později byl jmenován generálním konzulem I. třídy. V prosinci 1913 byly jeho zásluhy oceněny rytířským křížem Leopoldova řádu, v dubnu 1914 byl jmenován šéfem nově zřízeného referátu I/A (Albánie) a současně působil jako zástupce vedoucího referátu I/S (Srbsko).
Po vzniku samostatné Albánie zorganizoval po dohodě se šéfem rakousko-uherského generálního štábu Franzem Conradem tajný transport 50 000 starých pušek značky Mauser do Albánie, kde byly jako dar určeny zdejším náčelníkům. Zajímavé bylo, že c. a k. armáda neměl dostatek těchto zbraní a musila si je se souhlasem Moltkeho a císaře Viléma „půjčit“ od německé armády. V této době Rappaportova hvězda rychle stoupala: byl vyznamenán pruským řádem Koruny II., komadérským křížem s hvězdou papežského řádu Sv. Řehoře a velkodůstojnickým křížem řádu Italské koruny. Není bez zajímavosti, že jej vyznamenal i albánský kníže Vilém z Wiedu. Již po svém odchodu do exilu mu udělil komandérský kříž s hvězdou řádu Černého orla.
Logickým vyústěním Rappaportovy kariéry byla nobilitace. Nejvyšším rozhodnutím z 15. března 1916 jej císař povýšil bez taxy do rytířského stavu. Listinou 6. května téhož roku se dosavadní generální konzul I. třídy stal rytířem Rappaportem von Arbengau (Ritter Rappaport von Arbengau) a byl mu udělen erb:
Stříbrno-červeně dělený štít. V horním stříbrném poli vyrůstá černá orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem, ve spodním je velká kulatá věž se střílnami a cimbuřím, ze kterého vyrůstá další menší věž zakončená také cimbuřím. Věž obíhá hradba ve tvaru kosočtverce s cimbuřím a se třemi viditelnými osmibokými věžemi s nízkými střechami. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Klenotem na pravé s červeno-stříbrnými přikrývadly jsou dvě zavřená křídla – přední červené se stříbrným půlměsícem, zadní stříbrné. Z levé s černo-zlatými přikrývadly pak vyrůstá černý kůň. Pod štítem je stříbrná páska s černým heslem Nolite ivdicare secvndvm fagiem.
Predikát Arbengau Alfred Rappaport odvodil podle středověkého označení severní Albánie – Arbanum. Nový císař Karel jeho zásluhy ocenil v říjnu 1917 Válečným křížem za civilní zásluhy II. třídy.
Po rozpadu monarchie byl Rappaport jedním z nemnoha výše postavených konceptních úředníků ministerstva, kteří našli nové uplatnění v rakouském Státním úřadu pro zahraniční záležitosti. Rappaport byl jmenován šéfem politické sekce, ale nedlouho nato, při přeměně úřadu ve Spolkové ministerstvo zahraničí (1920/21) byl penzionován. V následujících letech se bývalý konzul a státní úředník zabýval psaním článků o zahraniční politice pro noviny a časopisy a pod názvem „Au Pays des Martyrs“ vydal roku 1927 v Paříži své paměti. Svůj poslední článek publikoval na jaře 1938. Pozoruhodnou shodou okolností se mu podařilo přežít druhou světovou válku i holocaust v relativním klidu. Zemřel v říjnu 1946 ve svém bytě ve Vídni.
Županič, Jan – Horčička, Václav – Králová, Hana, Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie, Praha 2009.
