Pozdější baron a majitel panství Ferdinand Hirsch (†1803) pocházel z neurozené rodiny, ale jeho původ se nepodařilo dohledat. Vystudoval právnickou fakultu (pravděpodobně) pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. Roku se roku 1778 stal právním zástupcem v insolvenčních otázkách (tzv. Sachwalter) a v roce 1781 získal titul doktora obojího práva (JUDr.). O rok později byl jmenován do vysoce prestižní a výnosné funkce zemského advokáta v Čechách. Ohledně advokátů totiž tehdy panoval numerus clausus a s výkonem profese byly obvykle spojeny mimořádně vysoké příjmy.
Hirsch si záhy si záhy získal velmi dobrou pověst a byl vyhledáván klientelou z nejvyšších aristokratických kruhů. Vyjednával např. zprostředkování v soudním sporu mezi falcko-zweibrückenským vévodou a knížetem z Waldecka, řešil dědickou při o panství Náchod či spory mezi členy rodu Vratislavů z Mitrovic o dědictví rodového fideikomisu Dírná.
Sám považoval své postavení za natolik důležité, že roku 1791 panovníka požádal o povýšení do rytířského stavu dědičných zemí. Česko-rakouská kancelář však nepovažovala jeho zásluhy za tak mimořádné, aby ospravedlňovaly přeskočení jednoho šlechtického stupně a udělení inkolátu. Na její doporučení proto nakonec císař Leopold II. Ferdinanda Hirsche povýšil 5. srpna 1791 jen do šlechtického stavu. Získal též predikát šlechtic/Edler von Sternfeld a erb:
V modrém štítě tři stříbrné hvězdy (1,2). Na štítě korunovaná turnajská přílba s modro – stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou tři pera, jedno stříbrné mezi dvěma modrými.
Nejnižší titul šlechtické hierarchie však jeho ctižádosti nedostačoval. Když se po Leopoldově smrti roku 1792 uprázdnil říšský trůn a volil se nový panovník, ujali se podle Zlaté buly Karla IV. moci říšští vikáři, kterým náleželo také právo nobilitace. Přestože zákony habsburské monarchie svým poddaným přísně zakazovaly o takové tituly žádat a je přijímat, zařídil si Hirsch 21. května 1792 u říšského vikáře a falcko-bavorského kurfířta Karla Theodora povýšení do říšského stavu svobodných pánů s predikátem svobodný pán/Freiherr Hirsch von Sternfeld. Při této příležitosti si také nechal polepšit erb:
Modro-zlatě polcený štít. Vpravo tři stříbrné hvězdy (1,2), vlevo černá orlice s červeným jazykem. Na štítě spočívá koruna svobodných pánů. Štítonoši jsou dva zlatí lvi s červeným jazykem.
Tento titul mu nebyl v habsburské monarchii samozřejmě uznán, ale díky skvělým kontaktům se mu podařilo ve Vídni vyjednat, že mu byl znovu udělen. Listinou danou ve Vídni 21. srpna 1794 jej císař František II. povýšil do říšského stavu svobodných pánů a udělil mu stejný erb, jaký získal od říšského vikáře roku 1792.
Je vysoce pravděpodobné, že k tomuto povýšení napomohla skutečnost, že Ferdinand Hirsch ze Sternfeldu byl v této době již velmi bohatým mužem. Vlastnil několik nemovitostí v Praze a jejím okolí. Nejprestižnější byl nepochybně palác v dnešní Palackého ulici, který koupil roku 1790 od barona Viléma Huga MacNevena O’Kellyho. Kromě toho byl majitelem rozsáhlých pozemků a vinic v okolí vrchu Vítkova, mj. usedlosti Hrabovka, na jejímž pozemku nechal počátkem 19. století vystavět altán (Gloriet) v blízkosti dnešní sochy Jana Žižky.
V únoru 1793 navíc získal od Prokopa hraběte Čejky z Olbramovic za 200 000 zlatých rýnských panství Český Šternberk. Je otázkou, zda se pro nákup tohoto velkostatku rozhodl jen, proto, že šlo o výhodnou koupi (hrabě Čejka byl zadlužen), nebo zda roli hrál i fakt, že jméno hradu připomínalo Hirschův predikát. Faktem je, že do svého sídla investoval značné prostředky, když nechal vybudovat terasu kolem předsunuté válcové věže jižně od hradu a v jejím přízemí vylámat nový vchod, aby mohla sloužit jako altán.
Nedlouho po zisku Českého Šternberka, roku 1800, baron Hirsch ještě koupil od zadluženého barona Jana Vincence Janovského z Janovic západočeské panství Otín nedaleko Klatov. Zdejší zchátralý zámek nechal zbořit a na jeho místě začal budovat nový. Práce však přerušila jeho smrt roku 1803.
Ferdinand Hirsch ze Sternfeldu se zřejmě oženil poměrně pozdě. Zanechal po sobě dvě děti: dceru Aloisii (1790–1837) a syna Adolfa (†1811). Obě děti byly v době otcovy smrti nezletilé, protože se jako poručník barona Adolfa připomíná Josef hrabě Auersperg.
Adolf zemřel zřejmě ve velmi mladém věku, protože otcovy majetky následně přešly na dceru Aloisii, zvanou Luisa. Dědictví bylo možná zatížené dluhy. Luisa totiž záhy odprodala část otcova majetku – McNevenovský palác v Praze a panství Otín své příbuzné Marii Lankischové z Hornic a pantví Otín (za 114 000 zlatých) roku 1809 jejímu manželovi, pražskému advokátovi Janovi Měchurovi. (Pražský palác zůstal v držení Měchurových potomků, rodiny Palackých a následně Riegerů, dosud.)
Luisiným manželem se stal Jan hrabě Somssich ze Saardu (1784–1861), původem z chorvatské, roku 1716 nobilitované, rodiny, který byl roku 1812 povýšen do uherského baronského a o rok později i hraběcího stavu. Rodina často pobývala na Českém Šternberku, kde Luisa nechala vybudovat širokou přístupovou cestu z jižní strany. Aby byl zajištěn pohodlný příjezd k hradu, nechala v roce 1829 vystavět kamenný most k předsunuté kulaté baště, jenž navázal na terasu vybudovanou jejím otcem. Luisa Somssichová zemřela na Šternberku 19. června 1837.
V manželství se jí narodili dva synové, Adolf (1808–1869) a Jan (1809–1859). Šternberk zdědil starší z nich, Adolf hrabě Somssich, který jej roku 1841 prodal Zdeňkovi hraběti Sternbergovi.
Michal Fiala – Jan Županič
