Franz Güttler (zřejmě 1748-1822) se narodil v Bruntále. Do armády vstoupil 1. února 1767 jako vojín císařské pěchoty. 1. června 1771 se stává svobodníkem, 11. června 1873 desátníkem a 1. listopadu 1878 šikovatelem. V této hodnosti se 1. srpna 1781 dostává k pluku Joseph Mitrowský a 1. srpna 1788 k německému banátnímu hraničnímu pluku jako plukovní adjutant. 1. května 1790 dosahuje hodnosti podporučíka, 16. září 1796 nadporučíka a 1. května 1800 kapitán-poručíka. 1. září 1802 je penzionován, ale od roku 1805 je využit pro špitální službu. Aktivován je 10. srpna 1808 jako hejtman 1. praporu olomoucké zeměbrany. Dočasně též velel olomouckému prvnímu zeměbraneckému praporu, který byl posádkou umístěn v Prostějově.
Během své vojenské kariéry se účastnil války o bavorské dědictví (tzv. bramborové), Tureckem a Francií. Podílel se na obléhání Chotimi, bojů u Tomaševace v Banátu, roku 1789 byl při obležení Orșovy a roku 1790 obležení Smedereva. Roku 1800 se účastnil bojů v Itálii. Za více jak 40 let služby v armádě s účastí v boji jej císař František I. povýšil 23. srpna 1813 do šlechtického stavu, udělil mu predikát von Pickenkampf a erb:
Štít je rozdělen modrým břevnem, v němž jsou tři za sebou ležící hroty kopí. Nahoře je v červeném obrněná paže držící šavli se zlatým jilcem a záštitou. Dole ve stříbře je svisle postavený turecký bunčuk mezi dvěma zkříženými praporci, kosmým bílým s černou, zlatě korunovanou orlicí s červeným jazykem, šikmým děleným modře, bíle a červeně. Na štítě spočívá korunovaná turnajská přílba s červeno – stříbrnými a modro – stříbrnými přikrývadly. Klenotem je bunčuk s praporci ze štítu.
Po definitivním odchodu do penze se Güttler usadil v Prostějově. Jeho manželka zde po otci zdědila jistý majetek, zde vyrůstali i jejich tři synové a dvě dcery a tady také Franz v říjnu 1822 zemřel.
Ze tří synů se vojenské kariéře věnoval jediný Franz (†1856), jenž dosáhl hodnosti hejtmana. Již ve třicátých letech se ale vrátil do Prostějova, kde zemřel svobodný a bezdětný. Ostatní dva, Karl a Anton, se rozhodli pro civilní dráhu. Protože jim otec nemohl zajistit vyšší vzdělání, věnovali se řemeslu. Známé jsou osudy Antona (†1860), jenž žil v Prostějově jako předměšťan a hrnčířský mistr. Jeho syn Ferdinand Edmund (1828-1915), pravděpodobně poslední člen rodu, se věnoval ševcovskému řemeslu.
Michal FIALA - Jan ŽUPANIČ
--------------------------------------
Ernest, Alois, Občané s erbem v Prostějově a prostějovském regionu, Prostějov 2001.
