Dohalští patří do rozrodu Bořků, jehož příslušníci byli usazeni ve východních Čechách. Další větve představovali Bořkové z Miletínka, kteří byli v 15. století bezesporu nejslavnější, Nepoliští a Zachrašťanští ze Zachrašťan, Hamzové z Obědovic, Bořkové z Poličan, rytíři z Nové vsi a z Hrádku a další. Všichni příslušníci rozrodu nosili polcený štít, v jehož pravé nebo levé polovině byla šachovnice různých tinktur (výjimečně byla routovaná), vzácnější byl dělený štít šachovnicí v horním poli. Společným byl také klenot: figura muže či panny (často zobrazovaná jako tzv. mouřenín a občas korunovaná), ve starší době bez rukou, později s rukama v bok. Někteří členové rodu ale nosili v klenotu i křídlo.
V případě Bořků Dohalských z Dohalic byla šachovnice vždy černo-zlatá a druhé pole celé zlaté. Ve starší době bylo zřejmě pořadí obou polí proměnlivé, stejně jako počet polí šachovnice. Nejpozději od druhé poloviny 16. století se ale podoba erbu Dohalských ustálila tak, že se šachovnice nacházela v pravém poli. Nejpozději na konci 16. století se také ustálila podoba klenotu – byl jím mouřenín s rukama v bok. Příběh o tom, že Dohalští měli původně ve znaku nahou mouřenínku, kterou museli z důvodu puritánského odporu dvorské kanceláře změnit na mouřenína, můžeme odkázat do říše legend.
Bořkové Dohalští z Dohalic se psali podle tvrze Dohalice u Hradce Králové. Naprostý nedostatek pramenů má za následek pozoruhodnou skutečnost, že zatímco první zprávy o tomto rodu máme již z konce 14. století, souvislou rodovou linii můžeme sledovat až od Bořka Dohalského z Dohalic, který je od roku 1497 připomínán jako nabyvatel několika deskových statků. Jeho synové založili dvě linie rodu. Starší Václav se stal praotcem mokrovouské větve, která pravděpodobně vymřela v polovině 17. století. Dodnes žijící linie veselsko-dohalská pochází od mladšího Bořkova syna Mikuláše, který zemřel roku 1576 v neobyčejně vysokém věku.
Na konci 16. století se veselsko-dohalská linie rozdělila na šest větví, ze kterých ale čtyři vymřely již v 17. století. Nejmladší pocházela od Jaroslava (†1616) a jejím hlavním sídlem bylo Vysoké Veselí ve východních Čechách, které roku 1533 rodu přinesla Anna Karlíková z Nežetic (†1572), manželka Mikuláše Bořka Dohalskému (†1576) manželka. Jejich syn Jan starší (†1590) vymohl na císaři Rudolfovi II. povýšení Vysokého Veselí na město, k čemuž došlo privilegiem z 25. února 1580. Přitom byl zároveň městský znak polepšen erbem rytířů z Dohalic. Jan starší byl společným předkem všech pozdějších Dohalských, kteří se jeho potomky rozdělili do dvou linií.
Mladší větev
Po Bílé hoře byla rodině polovina statku Vysoké Veselí Dohalským zabavena a zbylou polovinu od nich odkoupil roku 1627 Albrecht z Valdštejna. Až do jeho zavraždění ale nebyla tato částka plně uhrazena a roku 1635 se stal novým majitelem Veselí plukovník Mikuláš Heřman Nydrum ze Šardeka. Po jeho smrti se zadlužený statek vrátil zpět do rukou Dohalských, když je 18. března 1654 koupil Václav Bořek Dohalský (†1678). Protože po sobě zanechal pět synů, jež malé panství nemohlo uživit, bylo 23. února 1672 jeho synem Františkem Karlem (1647–1709) prodáno.
Na přelomu 17. a 18. století patřili Dohalští mezi vážené starorytířské rody, které sice nedisponovali větším majetkem, zato však dosahovali vlivných úřadů. Zmíněný Václav Bořek Dohalský (†1678) byl hejtmanem Hradeckého kraje a radou soudu purkrabí pražského, a jeho syn František Karel (1647–1709) zastával téměř třicet let funkci přísedícího komorního a dvorského lenního soudu, devět let byl hejtmanem Kouřimského kraje a navíc se stal členem řady komisí. František Karel měl z manželství s Annou Eliškou Maternovou z Květnice (†1693) vedle dvou dcer syna Václava Vratislava (1680–1756), který se jako první domohl jistého majetku a byl vlastníkem statků Přestoupim, Neustupov a Otradovice.
Právě ekonomický vzestup byl hlavním důvodem jeho společenského pozdvižení. V roce 1725 totiž požádal spolu se svými (níže zmíněnými) vzdálenými příbuznými ze starší větve Janem Kryštofem a jeho strýcem Janem Jiřím. O rok později bylo žádosti vyhověno, ovšem s povinností úhrady taxy. Jan Kryštof a Jan Jiří si ale tak nákladný krok nemohli dovolit a proto byl titul udělen jen Václavu Vratislavovi, jenž požadovanou taxu zaplatil. Dne 25. září 1726 jej císař Karel VI. povýšil do starého panského stavu Království českého s predikáty urozený/Wohlgebohren a svobodný pán Bořek Dohalský z Dohalic/ Freiherr Boržek Dohalský von Dohalitz a polepšil mu erb:
Polcený štít, jehož pravá polovina je zlato-černě šachovaná (sedm řad ve třech sloupcích), levá zlatá. Na štítě stojí koruna svobodných pánů a na ní korunovaná turnajská přílba, ze které vyrůstá mouřenín v černém, zlatou šerpou přepásaném šatě se zlatým límcem, manžetami a knoflíky a s rukama opřenýma v bok.
O necelé tři roky později, 2. března 1729, byl Václav Vratislav povýšen do českého hraběcího stavu s predikátem Bořek Dohalský hrabě z Dohalic/Boržeck Dohalský Graf von Dohalitz a nechal si dílčím způsobem změnit erb:
Štít byl totožný, na něm stála hraběcí koruna a na ní je korunovaná turnajská přílba s černo-zlatými přikrývadly. Klenotem jsou dvě otevřená černá orlí křídla, mezi kterými stojí z černo-zlaté šachovnice o dvou řadách a třech sloupcích vyrůstající nahý mouřenín s rukama v bok, bílou suknicí a bílou točenicí na hlavě, do které jsou zastrčena tři stříbrná pera.
Mladší linie hrabat Dohalských pocházející od Václava Vratislava vyhasla v první polovině 19. století. Jejím posledním členem byl hrabě František Adam, který zemřel 9. května 1840 v Badenu u Vídně. Jeho sestry, Marie Anna (1770–1854) a Emanuela (1773–1841), byly dámami c. k. tereziánského ústavu šlechtičen v Praze a jimi tato linie vymřela i po přeslici.
Starší větev
Starší linii Dohalských založil syn Jana staršího (†1590) Zikmund (1538 – před 1611). Také tato větev držela jen drobné statky a na výsluní se dostala teprve v polovině 18. století zásluhou Zikmundova pravnuka Jana Kryštofa (1695–1768). Ten vstoupil roku 1715, po absolvování právnických studií, do státní služby a získal místo přísedícího u většího zemského soudu v Českém království. Za bavorského vpádu v letech 1741–1742 se sice kompromitoval holdováním bavorskému kurfiřtovi Karlu Albertovi, který se s francouzskou pomocí načas zmocnil českého trůnu, a po obnovení vlády Marie Terezie byl vyšetřován, jeho vzestup to ale nezastavilo. Stal se hejtmanem Prácheňského kraje a později purkrabím Hradeckého kraje a českým místodržícím. Po zrušení místodržitelství roku 1749 se Bořek Dohalský stal radou reprezentace a komory, která vrcholný zemský orgán nahradila, a přísedícím zemského výboru a rektifikační hlavní komise. V této funkci byl pověřen průzkumem Chebského kraje s cílem sepsat zdejší obyvatelstvo a zpracovat podklady pro výši daní. Dále měl podávat dobrozdání o potřebě stavby silnic, shromažďovat informace pro vojsko, podávat návrhy na nejvhodnější pronájem státního majetku a řešit záležitosti invalidů a židů. Kromě toho byl i přísedícím řady dalších komisí, mezi jinými Judicis delegatis criminalibus et politicis a komise zabývající se obchodním právem. Byl také často pověřován funkcí královského komisaře při zemských sněmech. Na počátku sedmileté války roku 1757, při pruském vpádu do Čech a obležení Prahy, byl členem zdejší zásobovací komise a prokázal přitom nemalé zásluhy. Z tohoto důvodu, a také s přihlédnutím ke starobylému původu Bořků Dohalských a jejich příbuzenským svazkům s řadou rytířských, panských a hraběcích rodů, byl Jan Kryštof 2. září 1757 povýšen do starého panského stavu dědičných zemí s predikáty urozený/Wohlgebohren a svobodný pán Bořek Dohalský z Dohalic/ Freiherr Boržek Dohalský von Dohalitz a polepšil mu erb:
Erb byl totožný se tím, který roku 1726 získal jeho příbuzný Václav Vratislav.
Jan Kryštof byl třikrát ženatý a v každém manželství získal majetek. Ten, spolu s držbou významných zemských úřadů, výrazně zvýšil jeho prestiž a pomohl mu i k dalšímu vzestupu. 11. července 1764 byl již jako nositel prestižního titulu c. k. tajného rady povýšen do hraběcího stavu s predikáty Vysoce urozený/Hoch- und Wohlgebohren a hrabě Bořek Dohalský z Dohalic/Boržeck Dohalský Graf von Dohalitz a byl mu polepšen erb:
Znak zůstal nezměněn, jen místo baronské byla na štít postavena hraběcí koruna.
Dnešní Bořkové-Dohalští jsou potomky Jana Václava (po 1720 – 1791), který se narodil v prvním manželství Jana Kryštofa s Annou Barborou Štěnovskou z Kadova (1696–1732). Jeho pravnuci Maria Václav (1833–1885) a Maria František Karel (1843–1925) rozdělili rod opět do dvou větví. Starší držící statky Dobrohošť a Lovčice vymřela v další generaci hrabětem Mariou Václavem Antonínem (1867–1919), zatímco mladší žije dodnes. Vlastnila malé panství Přívozec u Domažlic, které Jan Kryštof získal sňatkem (již třetím) s Annou Eliškou Kyšperskou z Vřesovic (1715–1782). Roku 1905 je ale musel zmíněný Maria František Karel pro dluhy prodat.
Přes úplný majetkový úpadek se do dějin nejvíce zapsali synové hraběte Františka Karla, kteří patřili mezi přední české osobnosti první poloviny 20. století: Zdeněk (1900–1945), redaktor Lidových novin a důležitá osobnost protinacistického odboje, jenž byl popraven na sklonku války, Antonín (1889–1942), metropolitní kanovníka Svatovítské kapituly, papežský tajný rada a kanovník a kancléř Řádu sv. Lazara, který zahynul v Osvětimi, a František (1887–1951), československý diplomat a po druhé světové válce vyslanec v Rakousku. Rod pokračoval jeho jediným synem Jiřím (1914–1990), radou kanceláře prezidenta republiky Beneše, který byl po roce 1948 řadu let vězněn za údajné vyzvědačství. Jeho potomci žijí v Čechách.
-----------
Županič, Jan. Bořkové Dohalští z Dohalic, Heraldická ročenka, 2008, vol. XXXI., s. 144-156.
