Autoři: Jan Županič – Václav Horčička
Předkem baronského rodu Seidlerů byl Adolf (1830-1905). Pocházel z nuzné, původně židovské rodiny ze sedmihradského městečka Deutschkreuz (maď. Szászkeresztúr, dnes Criţ v Rumunsku), vypracoval se však na jednoho z nejúspěšnějších finančníků své doby a stal se uznávaným znalcem železniční problematiky. Zastával funkce ředitele Anglo-rakouské banky ve Vídni, Anglo-rakouské banky v Pešti, byl správním radou tureckých železnic, správním radou dráhy Lvov-Černovice-Jasy a uherské severovýchodní dráhy a viceprezidentem Rakousko-německé banky ve Frankfurtu nad Mohanem. 25. listopadu 1870 byl vyznamenán řádem Železné koruny III. třídy, na jehož základě získal 2. března 1871 rytířský titul s predikátem rytíř Seidler (Ritter von Seidler) a erb:
Stříbrno-zlatě čtvrcený štít. V prvním a čtvtém poli se vidí spojený červený heroldský a svatoodřejský kříž. Ve druhém a třetím poli je z dělící linie rostoucí černý orel s červeným jazykem. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Z pravé s červeno-stříbrnými přikrývadly vyrůstá stříbrný jednorožec se zlatou hřívou, rohem a kopyty. Klenotem na levé s černo-zlatými přikrývadly jsou dvě zavřená křídla – přední černé, zadní zlaté.
Adolfův vzestup se po zisku rytířského titulu nezastavil. Získal řadu ocenění (mezi nimi i turecký řád Medjidije III. třídy) a nejvyšším rozhodnutím ze 12. srpna 1882, jej císař František Josef I. povýšil v uznání jeho obecně prospěšného a vlasteneckého působení do stavu svobodných pánů s predikátem svobodný pán Seidler (Freiherr von Seidler). Mírně pozměněný erb byl novopečenému baronovi udělen listinou ze 4. září 1882:
Červeno-zlatě čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém poli se vidí spojený stříbrný heroldský a svatoodřejský kříž. Ve druhém a třetím poli je z dělící linie rostoucí černý orel s červeným jazykem. Na štítě stojí koruna svobodných pánů a na ní dvě korunované turnajské přílby. Z pravé s červeno-stříbrnými přikrývadly vyrůstá stříbrný jednorožec se zlatou hřívou, rohem a kopyty. Klenotem na levé s černo-zlatými přikrývadly jsou dvě zavřená křídla – přední černé, zadní zlaté.
Od osmdesátých let se baron Seidler intenzivně věnoval zemědělství a na svém statku Wurmla v Dolních Rakousích vybudoval vzorové hospodářství. V manželství s Mathilde von Braumüller (1839-1914) měl čtyři děti – dvě dcery a syny Adolfa (1860-1900) a Friedricha Johanna (1875-1936). Adolf se roku 1891 oženil s Helene Zeppenzauerovou, ale manželství zůstalo bezdětné. Rod tak pokračoval prostřednictvím mladšího Friedricha Johanna, který se věnoval diplomatické dráze.
Nejprve působil jako konceptní praktikant na místodržitelství v Insbrucku (1898-1900), vystoupil ale ze služeb tohoto úřadu a v únoru 1903 byl jako konceptní aspirant přidělen na praxi na velvyslanectví do Madridu. V květnu 1904 složil diplomatické zkoušky a jako neplacený atašé se vrátil zpět do Madridu. V květnu 1906 se jeho novým působištěm stala Bukurešť, odkud v srpnu 1907 odjel do Buenos Aires. V červnu 1908 zde byl jmenován chargé d'affaires a v listopadu 1908 mu byl udělen titul legačního tajemníka. Ještě v prosinci téhož roku byl přeložen na vyslanectví do Santiaga de Chile a v květnu 1909 se stal legačním tajemníkem II. kategorie. V březnu 1910 byl přeložen zpět do Evropy a jeho novým působištěm se stal Bělehrad. V roce 1911 se oženil s dcerou bývalého španělského velvyslance v Římě hraběnkou Marií Benomarovou. Její matka, rovněž dcera diplomata, dlouhodobě pobývala ve Vídni a proto byla rodina výrazně středoevropsky orientována. O dva roky později se manželům narodil syn Franziskus a roku 1915 dcera Mathilde-Luisa.
V prosinci 1911 se Seidler stal legačním tajemníkem I. kategorie a v srpnu 1912 byl přeložen do Stuttgartu. Zde – s výjimkou krátkého působení v Londýně roku 1914 – zůstal až do zrušení mise roku 1919. Za války byl vyznamenán Válečným křížem za civilní zásluhy II. třídy. Poté byl jmenován neoficiálním (a po uznání Rakouské republiky Švýcarskem) prvním oficiálním rakouským chargé d'affaires v Bernu. Poslední jeho úřední misí byla v letech 1922-1924 funkce rakouského generálního konzula v Hamburku.
Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950, Bd. 12, Wien 2005, s. 130.
Jahrbuch des K. u. K. auswärtigen Dienstes 1917, Wien 1917, s. 416.
ŽUPANIČ, Jan – Horčička, Václav – Králová, Hana. Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie, Praha 2009.
