Emanuel Schustekh se narodil 10. října 1752 v Szegedu v Uhrách. Po absolvování vojenské akademie ve Wiener Neustadtu, z níž byl vyřazen v hodnosti fendrycha, byl zmustrován k pěšímu pluku Károly. Za války o dědictví bavorské sloužil jako nadporučík švališérského pluku Löwenstein a v srpnu 1778 padl do pruského zajetí, z něhož byl propuštěn až příštího roku. Roku 1787 byl povýšen na rytmistra 2. třídy. V lednu 1793 táhl se svým plukem do Rakouského Nizozemí, kde se 3. dubna vyznamenal v boji u Herve, při němž zajal sedmnáct nepřátelských kanonů a zachránil před zajetím čtyři kompanie mysliveckého pluku Mahony. Dále se účastnil bitvy u Famars 23. května 1793, kde vymanil z rukou nepřítele dvě anglické eskadrony. Roku 1794 byl povýšen na majora a bojoval 22. května 1794 u Tournai, následujícího roku ve sboru polního podmaršálka von Erbach velel předsunutému postu u Mündelheimu, který uhájil i během průlomu pruských linií u Duisburgu a Eichelkampu v noci z 5. na 6. září a byl mu polním maršálem Charlesem Josephem de Croix harbětem de Clerfait připsán hlavní podíl na odražení francouzského útoku. 11. května 1796 byl na 42. řádové promoci vyznamenán Řádem Marie Terezie, čímž na základě řádových stanov automaticky získal dědičný rytířský titul a nárok na predikát von a to bez nutnosti požádat o vydání nobilitační listiny. Erb ovšem užívat nesměl, protože ten se udílel jen prostřednictvím majestátu. 6. srpna 1796 v bojích u Forchheimu utrpěl zranění nohy, 12. prosince 1796 byl povýšen na podplukovníka švališerského pluku Karaiczay a 29. dubna 1797 na plukovníka Wurmserových husarů.
Na základě stanov Řádu Marie Terezie požádal Emanuel von Schustekh 30. března 1797 o povýšení do stavu svobodných pánů. Žádost byla doporučena ke kladnému vyřízení 8. května 1797. 27. července 1797 povýšil rakouský císař František I. Emanuela von Schustekh do stavu svobodných pánů, upravil mu predikát na svobodný pán/Freiherr von Schustekh und Herve a uděliíl mu erb:
Čtvrcený štít se srdečním štítkem. Ten je modrý se třemi zlatými liliemi (2,1). 1. a 4. v červeném na zeleném trojvrší vynikají ze zlaté koruny čtyři stříbrná pera. 2. a 3. ve stříbře červené břevno. Na štítě spočívá koruna svobodných pánů a na ní tři korunované turnajské přílby. Klenoty: I. dva modré rohy, mezi nimi zlatá lilie, přikrývadla modro – zlatá; II. černý orel s červenými jazyky, přikrývadla modro – zlatá, červeno – stříbrná; III. čtyři stříbrná pera, přikrývadla červeno – stříbrná. Štítonoši jsou dva zlatá grfyi s červeným jazykem.
Erb zůstal nezměněn i po Schustekhově povýšení do uherského šlechtického a baronského stavu 17. července 1801.
Počátkem roku 1798 odtáhl s vojskem do Itálie, bojoval 26. března 1799 u Legnana, 5. dubna 1799 přispěl k vítězství u Magnana, podílel se na bojích u Modeny a při blokádě Janova. V bitvě u Marenga 14. června 1800 utrpěl několik zranění. 28. října 1800 byl povýšen na generálmajora. Po uzavření lunévillského míru mu bylo svěřeno velení brigády v Czernowitz v Bukovině. Za války roku 1805 byl zařazen do armádního sboru podmaršálka Michaela von Kienmayer, velel zadnímu voji při ústupu přes Inn a účastnil se 30. října bojů u Riedu a 31. října u Haagu. 14. dubna 1808 byl jmenován polním podmaršálkem. Při tažení v roce 1809 obdržel velení divize v pátém armádním sboru arcivévody Ludvíka, s kterou odrazil u Neumarktu am Inn spojené francouzsko-bavorské vojsko generálů Molitora, Baudeta a Wredeho, pak obdržel vlastní sbor o síle 10000 mužů, s nímž až do bitvy u Wagramu střežil levý dunajský břeh od Linze do Neuaigen. Po uzavření míru byl jmenován inspektorem jezdectva v Praze, kde se 18. února 1810 stal druhým majitelem dragounského pluku Arcivévoda Jan č. 1. Roku 1813 organizoval zeměbranu v Čechách, následujícího roku převzal generální velení na Moravě. 2. ledna 1817 byl jmenován skutečným tajným radou, 22. května 1820 byl jmenován vojenským velitelem Sedmihrad. Zemřel v Hermannstadtu (Nagyszeben, dnes Sibiu, Rumunsko) 2. června 1827.
Wurzbach, Constant von: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, XXXII. Th., Wien 1876, s. 236-239.
Királyi Könyvek, 60. kötet, 540-549 oldal.
Michal FIALA
