István Sarkotić se narodil 4. října 1858 v Sinaci. Po absolvování Mariatereziánské vojenské akademíe nastoupil roku 1879 jako poručík u 16. pěšího pluku. Roku 1885 jako nadporučík přechází ke generálnímu štábu. Roku 1907 se stává generálmajorem a je jmenován velitelem 5. pěší brigády, 1908 je mu svěřeno velení 88. brigády zemských střelců. 6. června 1910 jej císař František Josef za více jak třicet let služby v armádě s účastí v boji při tažení do Bosny a Hercegoviny a Dalmácie roku 1882 s účastí na bojích u Vućidolu (17. ledna a 6. března), Kruševice (30. ledna) a Pažny, Oriena a Stekanice (4. března) povýšil spolu se synem Ervinem Győzőem (* 15. listopadu 1898) vzešlým z manželství s Gizellou Terézií Bartholovich de Tenje (* 14. dubna 1878, oo 17. ledna 1898), do uherského šlechtického stavu a udělil mu erb:
Čtvrcený štít. 1. a 4. sedmkrát děleno zlatě a černě. 2. a 3. v červeném zlatý lev s červeným jazykem držící v pravé přední tlapě šavli se zlatým jilcem a záštitou. Na štítě spočívá korunovaná turnajská přílba s černo – zlatými a červeno – stříbrnými přikrývadly. Klenotem je lev za štítu.
Roku 1911 je povýšen na polního podmaršálka, 1. dubna 1912 je jmenován velitelem VII. okrsku uhersko-chorvatsko-slavonské zeměbrany. Po vypuknutí Velké války je velitelem 42. pěší divize zeměbrany. Účastní se bitvy na Drině, konkrétně u Zvorniku, Jagodnje, Krupanje, Ostenjaku, Loznice a Bataru. 24. listopadu 1914 je jmenován velitelem okupovaných území v Srbsku, 22. prosince 1914 velícím generálem v Bosně a Hercegovině pověřeným funkcí zemského představeného zemské vlády, následujícího dne získává titul tajného rady. 7. března 1915 je už v hodnosti generála pěchoty jmenován zemským náčelníkem. Nejvyšším rozhodnutím ze dne 2. ledna 1917 jej císař Karel I. povýšil do uherského baronského stavu, nejvyšším rozhodnutím z 9. června 1917 mu udělil predikát lovćeni (de/von Lovćen). Diplom byl vydán až 23. července 1918, byl jím udělen titul nagyságos (Wohlgeborn), postavení magnáta a polepšen erb:
Do štítu přibyl modrý srdeční štítek, v němž z moře v patě štítku vystupuje černá hora o třech vrcholcích, zpoza níž vychází zlaté slunce, středem štítku se táhne stříbrné oblačné břevno. Na štít byla postavena koruna svobodných pánů, přílba s klenotem a s přikrývadly zůstala beze změny.
Roku 1917 je povýšen na generálplukovníka a k 1. prosinci 1918 je penzionován. Umírá ve Vídni 16. října 1939.
Michal FIALA
