Maxmilián František Loos (též Loß) pocházel z Duchcova, kde byl jeho otec Martin radním. Ve ve 40. letech 17. století studoval na na pražské univerzitě a v květnu 1647 byl promován bakalářem filozofie. Po obležení Prahy Švédy roku 1648 vstoupil do studentské legie a ještě během bojů, v srpnu 1648, získal hodnost magistra filozofie. Jako mušketýr prvního oddílu desátníka Prusskowského bojoval na Karlově mostě a na Rejdišti, a když ku Praze dorazilo vojsko falckrabětě Karla Gustava (pozdějšího švédského krále Karla X.), přesunul se svým oddílem na hradby ke Karlovu. Za velkého útoku 25. října 1648 byl nasazen u průlomu v hradebních zdech u Horské brány, kde byl velkým kusem kamene raněn do zad. Za tyto zásluhy byl listinou z 20. května 1657 Leopoldem I. povýšen do českého šlechtického stavu s predikátem z Losimfeldtu (von Losimfeldt) a získal erb odkazující na jeho podíl na obraně Prahy:
Zlato-červeně čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém poli se vidí polovičný korunovaný černý orel. V druhém poli je stříbrné břevno, ve kterém jsou tři červené růže, ve třetím pak obrněná ruka držící meč se zlatým jilcem a záštitou. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s černo-zlatými a červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem je mezi červeným a zlatým rohem sedící stříbrný zlatě korunovaný lev en face držící v pravé tlapě meč se zlatým jilcem a záštitou a v levé kámen.
Po ukončení studií se Loos stal správcem expedice českého místodržitelství. Jeho manželkou byla Judita Dorota, dcera zámožného staroměstského měšťana Kaspara mladšího ze Schwengfeldu. V manželství se narodili dva synové. Starší František Karel (okolo 1650–1720) byl radním v Praze a zemřel pravděpodobně bezdětný. Mladší Antonín Václav se roku 1684 oženil s Barbarou Terezií Henykovou (okolo 1665–1720), s níž měl řadu dětí. Pozdější Loosové z Losimfeldtu pochází od třetího syna Antonína Václava, Antonína Daniela (1693–1760), který se usadil v Benešově. Jeho syn Jan (1724–1800) zde byl chirurgem a toto povolání zastával i jeho syn Jan Křtitel Nepomuk František (1757–1828). Stejně jako jeho otec měl řadu dětí (celkem třináct; sám pocházel z dvanácti).
Tři z jeho synů, Jan Václav (1782–1852), doktor lékařství, František (1791–1841) a Leopold (1801– před 1870) založili vlastní rodové linie. V 18. a 19. století většina členů rodu predikát neužívala a ke šlechtictví se buď nehlásila, nebo měla o svém původu jen velmi nejasné povědomí. Když tak roku 1823 výše zmíněný František (1791–1841), profesí jehlář, získal v Praze městské právo, byl mu dekret vydán na jméno Loos von Losenfeld. Leopold se stal hraničním dozorcem a usadil se v Jičíně.
Jan Václav (1782–1852) byl knížecím schwarzenberským lékařem v Lovosicích. Zde se také narodili jeho synové František Xaver (1822–1859), schwarzenberský úředník, který zemřel v poměrně mladém věku, a Jindřich František (1825–1901). I ten vstoupil (1845) do služeb hlubocko-krumlovských Schwarzenbergů a posléze se usadil i s rodinou ve Vídni. Roku 1857, kdy byl hlavním pokladním revidentem, požádal o potvrzení šlechtického titulu. Záležitost byla prošetřována plné čtyři roky, protože dlouho nedokázal jednoznačně doložit svůj původ. Uvedl dokonce, že jeho rodina měla užívat přídomek v podobě Loosinfeld nebo Losenfeld. Nakonec se mu rodnými listy, originály, vidimáty a v jednom případě vidimátem z pražských městských knih podařilo doložit původ od zmíněného Maxmiliána Františka.
Teprve 18. prosince 1861 byl Jindřichu Františkovi šlechtický titul potvrzen. Spolu s ním dosáhl konfirmace jeho nezletilý synovec Maxmilián František (1858–1953), syn zemřelého Františka Xavera, o kterého se staral. Oběma byl také potvrzen predikát Loos z Losimfeldtu (Loos von Losimfeldt) a erb. Roku 1870 si ještě Jindřich nechal c. k. ministerstvem vnitra zhotovit úřední opis nobilitačního diplomu svého předka.
Ve službách Schwarzenbergů Jindřich zůstal až do smrti. Zemřel jako schwarzenberský hlavní pokladník 16. března 1901 ve Vídni.
Jeho synovec Maxmilián František Loos z Losimfeldtu se stal nejznámějším členem rodu. Vystudoval techniku, od roku 1890 byl městským architektem v Ústí nad Labem a po roce 1895 provozoval soukromou praxi v Teplicích-Šanově. Je tvůrcem řady staveb zejména v severních a západních Čechách, například střekovského kostela Nejsvětější Trojice. Zemřel roku 1953 v Kötschachu v rakouských Korutanech.
ŽUPANIČ, Jan – FIALA, Michal, Praha 1648. Nobilitační privilegia pro obránce pražských měst roku 1648, Praha: VR Atelier, 2001.
MAŠEK, Petr, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory do současnosti, díl I. Praha: Argo 2008.
