Bukovina patřila na přelomu 19. a 20. století k nejsvéráznějším a také nejzaostalejším korunním zemím Předlitavska. Provincie se svou historií významně odlišovala od ostatních zemí monarchie a také struktura jejích tradičních elit byla ve srovnání se zbytkem říše rozdílná. Původně šlo o severní část Moldavského vévodství, které se v 16. století dostalo do závislosti na Osmanské říši. Roku 1775 získala tuto oblast habsburská monarchie a dala mu název Bukovina.
V 19. století prodělala země bouřlivý rozvoj a také se výrazně změnila její etnická mapa. Postupně se na úkor rumunského etnika zvyšoval počet Rusínů, ale také počet německy mluvícího obyvatelstva, které roku 1910 představovalo plných 22 procent populace. Nadpoloviční většinu přitom představovali židé. Město Sadagora (něm., ukr. Sadhora), ležící v blízkosti hlavního města Černovic, bylo dokonce po dlouhou dobu centrem chasidismu. Soužití řady národů a vyznání v jedné provincii samozřejmě přinášelo řadu problémů, na druhé straně však ve vévodství vzniklo inspirující multikulturní prostředí, ve kterém se vzájemně ovlivňovaly všechny koexistujicí národnostní a náboženské skupiny.
Během druhé poloviny 19. století významně stoupl význam bukovinských židů. Na rozdíl od domácího rumunského a rusínského obyvatelstva, které bylo z velké části ještě na počátku 20. století negramotné a chudé, rostl také význam židovské podnikatelské vrstvy a také inteligence. A také z řad židovských rodin pocházela velká část studentů roku 1875 založené Univerzity Františka Josefa (dnes Univerzita Jurije Fedkoviče) s německým vyučovacím jazykem.
Z kultivované a zámožné židovské rodiny pocházel i Salo Weisselberger (1867-1931). Narodil se Drăcineţu (něm. Dratschinzy, dnes Dračincy), kde jeho otec vlastnil rozsáhlé pozemky. Po studiích práv na nové univerzitě v Černovicích a zisku doktorátu se věnoval dráze soudce a postupně se vypracoval až na zemského soudního radu. Později se ale rozhodl pro vstup do politiky. Jeho výhodou bylo dobré ekonomické zázemí, protože po otci zdědil většinu rodinného majetku.
Jako uznávaná a respektovaná osobnost zastával řadu let zastával úřad vicepurkmistra Černovic a od roku 1911 byl poslancem bukovinského zemského sněmu za židovskou národní lidovou stranu. Vrcholem jeho kariéry se stal rok 1913, kdy byl jednomyslně zvolen černovickým purkmistrem. Jeho éra byla dobou kontrastů. Po jeho nástupu zažilo město velký rozvoj, který se ale zastavil po vypuknutí první světové války roku 1914. Bukovina se změnila v bojiště a po třech měsících trvání konfliktu byly obsazeny i Černovice. Purkmistr Weisselberger, třebaže si byl vědom velkého nebezpečí, které mu jako rakouskému vlastenci a navíc židovi od Rusů hrozilo, odmítl město opustit. Zabránil excesům, které Černovicím opuštěným c. a k. armádou hrozily a město řádně s fungující správou předal do rukou carské armády. Rusové jej ponechali dva týdny ve funkci, ale poté, co se situace stabilizovala, dosadili do čela města vlastního civilního guvernéra. Weisselberger byl následně zatčen ve svém domě a jako potenciálně nebezpečná osoba odvlečen na Sibiř. Zpět se mohl vrátit až počátkem roku 1916, poté, co v listopadu 1915 podepsalo Rusko a Rakousko-Uhersko dohodu o výměně některých zajatců.
Krátce po návratu do monarchie ocenil císař František Josef I. služby Sala Weisselbergera říši, a také vytrpěné příkoří, povýšením do šlechtického stavu bez taxy, ke kterému došlo nejvyšším rozhodnutím ze 13. února 1916. Ve válečném shonu ale Weisselberger zřejmě neměl příliš času na úřední formality. Po návratu žil ve Vídni, kde spoluorganizoval péči o válečné uprchlíky. O vydání listiny tak požádal až 29. srpna 1917 nového císaře Karla I. Listinou ze 4. září 1917 mu byl udělen predikát šlechtic Weisselberger (Edler von Weisselberger) a erb, který přímo upozorňoval na jeho zásluhy během ruské okupace Černovic:
V červeném štítě stojí na zeleném trávníku stříbrná, černě spárovaná hradební zeď s cimbuřím se sedmi stínkami a se zavřenou hnědou bránou. Nad čtyřmi stínkami vpravo se vidí prchající hnědý medvěd, z jehož tlamy padá zlatý klíč. Na medvěda se z levého horního rohu snáší orel přirozené barvy. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou dva zkřížené praporce na dřevěných ratištích se zlatými hroty – pravý černo-zlatě a levý červeno-stříbrně dělený. Nad křížením praporců se vidí stříbrná lilie.
Po skončení války zůstal Salo Weisselberger nějaký čas ve Vídni. Zpět do Černovic se vrátil po uklidnění poměrů až roku 1920, kdy Bukovina již byla součástí Rumunského království. Záhy získal zpět svou bývalou prestiž a roku 1922 drtivým poměrem hlasů zvítězil v senátních volbách. V rumunském parlamentu jako senátor zasedal až do roku 1926 a v letech 1927-1928 byl poslancem. Jak zdůraznil list Die neue Welt opakovaně zde hájil židovskou věc a židovské zájmy. Dr. Salo šlechtic Weisselberger zemřel ve vídeňském sanatoriu roku 1931.
