Ignaz Weissberger (1830-1905) byl jedním z mnoha rakouských židů, kteří svůj život spojili s c. k. armádou. Narodil se roku 1830 v Přebuzi v západních Čechách. O jeho dětství bohužel nemáme žádné zprávy. Do armády vstoupil jako vojín v listopadu 1849 a byl zařazen do 11. pěšího pluku, kterému zůstal věrný celý život. Jeho kariéra nebyla nijak závratná a proto můžeme předpokládat, že neměl vyšší vzdělání a nesložil maturitu. V květnu 1851 byl povýšen na desátníka a v srpnu 1853 se stal šikovatelem. V červnu 1857 však z armády načas odešel, což mu později způsobilo určité problémy.
K vojsku se vrátil teprve krátce před vypuknutím války v Itálii roku 1859. V řadách 11. pěšího pluku prodělal celé tažení proti Sardinii a Francii a ještě v červenci 1859 byl povýšen na poručíka II. třídy. Během další války, prusko-rakouské, bojoval pro změnu na českém bojišti a počátkem července 1866 se stal poručíkem I. třídy. Naposledy se válečného tažení zúčastnil roku 1882, kdy c. k. armáda zasahovala proti povstalcům v Hercegovině a jižní Dalmácii. Svou vojenskou kariéru zakončil jako hejtman I. třídy a na odpočinek odešel na konci ledna roku 1883. V listopadu téhož roku pak císaře požádal o povýšení do šlechtického stavu.
Protože jeho vojenská kariéra trvala déle než 36 let, měl podle rakouských předpisů na systematizované šlechtictví nárok. Ve Weissbergerově případě se ale vyskytl problém, který představovalo přerušení služby v trvání 22 měsíců v letech 1857-1859. Nařízení Marie Terezie z roku 1757, stejně jako jeho další modifikace z pozdějších let, totiž požadovaly pro tento způsob nabytí titulu třicetiletou nepřerušenou službu. Pokud došlo během služby k odchodu do zálohy, měla třicetiletá lhůta počítat opět od začátku. V takovém případě ale Ignaz Weissberger podmínku nesplňoval, protože by se mu započítala jen doba od roku 1859, tedy 23 let. K nobilitaci mohlo v takovém případě dojít jen s nejvyšším souhlasem, o který požádalo císaře ministerstvo vnitra. Protože František Josef byl ke svým vojákům v těchto záležitostech shovívavý, schválil 8. března 1884 také tuto prosbu.
Listinou ze 12. března 1884 byl penzionovaný hetjman I. třídy Ignaz Weissberger, držitel Vojenského služebního odznaku pro důstojníky I. třídy a Válečné medaile povýšen do šlechtického stavu s predikátem Weissberger šlechtic z Ecksteinhofu (Weissberger Edler von Ecksteinhof) a byl mu udělen erb:
Červeno-zlatě polcený štít. V pravém poli nad skalnatým trojvrším vyrůstajícím z paty štítu paže ve zlatem lemovaném pancíři držící v obrněné ruce meč se zlatým jílcem a záštitou. V levém poli je modré kosmé břevno se třemi kosmo položenými zlatými hvězdami. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s červeno-stříbrnými a modro-zlatými přikrývadly. Klenotem je rostoucí zlatý lev držící v pravé tlapě meč se zlatým jílcem a záštitou.
Ignaz Weissberger šlechtic z Ecksteinhofu se nikdy neoženil. Zemřel roku 1905 a byl pohřben na vídeňském Ústředním hřbitově (Zentralfriedhof). Jeho pozůstalost, včetně originálu nobilitační listiny, ale zůstala v Praze a dnes je uložena v archivu Židovského muzea.
