Zakladatel rytířského rodu Weilů z Weilen Joseph (1828-1889) pocházel z familiantské rodiny usazené ve středočeském Tetíně. Finační situace jeho otce nebyla příliš dobrá a Joseph tak mohl studovat jen s pomocí bohatých příbuzných. Část rodiny totiž byla již v polovině 18. století usazena ve Vídni, kde se domohla určitého postavení, a vzdálený příbuzný tetínských Weilů, Moses (1766-1865), usazený ve Strakonicích, byl bohatým průmyslníkem a majitelem továrny na výrobu bavlněného a hedvábného zboží. Specializoval se na produkci fezů, které exportoval do muslimských zemí.
Josephovy studijní výkony na pražském gymnáziu ale nebyly nejlepší a rodina proto pojala úmysl vzít ho ze školy zpět domů. Tento plán vedl k prudké roztržce a k Josephově útěku z Prahy. Několik dalších let pak strávil jako člen kočovnických divadelních společností a procestoval velkou část Rakouského císařství. Jako herec se začal zabývat i psaním a roku 1848 uvedla divadelní společnost, ve které tehdy působil, v kraňské Lublani jeho vysoce aktuální kus Revoluce 24. února v Paříži aneb Ludvík Filip, král francouzský (Die Revolution des 24. Februar in Paris oder Ludwig Philipp König von Frankreich). V téže době bylo vydáno i několik jeho prvních básní.
Roku 1849 získal Weil stálé angažmá jako druhý milovník v divadle v Josefstadtu. Dlouho zde ale nepobyl, protože krátce nato byl (snad kvůli tématu své divadelní hry) nařčen ze sympatií k revolučnímu hnutí a odveden do armády. Účastnil se tažení proti uherským povstalcům roku 1849 a prokázal jako voják takové schopnosti, že byl o dva roky později povýšen na poručíka. Roku 1852 se stal učitelem dějepisu a zeměpisu na kadetních školách v Hainburgu an der Donau a následně v Krakově. Roku 1854 byl jmenován profesorem na ženijní akademii ve Znojmě. Jako učitel měl Weil čas i na sebevzdělávání a literární činnost. Jeho nové drama Tristan mělo velký ohlas a znamenalo zásadní zlom v jeho kariéře. Císař František Josef jej roku 1861 povolal do Vídně a jmenoval skriptorem Dvorské knihovny ve Vídni. Přibližně v téže době konvertoval Joseph Weil ke katolictví. Roku 1862 se stal profesorem německé literatury na Válečné škole. Působil také na hudební konzervatoři vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde), při které roku 1873 založil se svým přítelem Salomonem Hermannem rytířem Mosenthalem (1821-1877) hereckou školu, jejímž se stal ředitelem.
Již roku 1865 jej panovník vyznamenal rytířským křížem řádu Františka Josefa. Nejvyšším listem z 11. června 1874 mu pak za jeho literární úspěchy udělil řád Železné koruny III. třídy. Weil si ocenění mimořádně považoval a krátce nato, 4. července, požádal o povýšení do rytířského stavu. Diplomem z 20. září 1874 mu byl udělen titul rytíř Weil z Weilen (Ritter Weil von Weilen) a erb, který upozorňoval na jeho uměleckou činnost:
V modrém štítě stříbrné břevno s ležící červenou okřídlenou sfingou provázené nahoře dvěma zlatými hvězdami vedle sebe a dole zlatou lyrou. Na štítě spočívají dvě korunované turnajské přílby. Klenotem na pravé s modro-zlatými přikrývadly jsou dvě rozevřená modrá křídla se zlatými letkami, na levé s červeno-stříbrnými přikrývadly dvě rozevřená stříbrná křídla s červenými letkami.
Na sklonku života byl poctěn i titulem dvorního rady a roku 1883 jmenován prezidentem spolku spisovatelů Concordia. Zemřel roku 1889 ve Vídni.
Joseph byl od roku 1862 ženatý s Marií Egermannovou (*1842), dcerou kožešnického mistra ze Znojma, se kterou měl dva syny. Starší Alexander (1863-1918) šel v otcových stopách. Vystudoval sice práva, kde dosáhl i doktorátu, jeho hlavní zájem ale patřil literatuře a divadlu. Byl kustodem Dvorské knihovny ve Vídni, profesorem dějin literatury na vídeňské univerzitě a autorem řady vědeckých prací o dějinách divadla ve Vídni. Roku 1893 se oženil s dcerou obchodníka Margarethou Kronovou, ale manželství zůstalo bezdětné. Protože Josephův mladší syn Karl (1866-1920), doktor práv a vrchní finanční rada, zůstal svobodný, vymřel rod rytířů Weil z Weilen již v další generaci.
