V podunajské monarchii docházelo i k nobilitacím žen a to nejen na základě zásluh jejich manžela, který před udělením titulu zemřel, ale i z důvodu jejich vlastní záslužné činnosti. V tomto ohledu je snad nejzajímavější nobilitace velkostatkářky Kláry Waagnerové (1787-1877).
Klára pocházela z velmi známé a vlivné měšťanské rodiny Veithů, která v první polovině 19. století hrála velmi významnou roli při emancipaci českého národa. Slávu Veithů založil Klářin otec Jakub (1758-1833), pocházející z jihočeského města Volar. Vyučil se zde tkalcem, ale jako osmnáctiletý odešel do Vídně, kde se seznámil s novou bavlněnou tkaninou s plastickými vzory, jíž se říkalo piké. Po deseti letech se vrátil zpět do Volar a oženil se s dcerou zdejšího purkmistra Rosalií Kühmannovou. Protože Volary byly pro jeho podnikání malé, usadil se v Českých Budějovicích a založil zde spolu s dalšími tkalci společnost specializující se na výrobu látek piké. Během několika let neobyčejně zbohatl, mimo jiné díky dodávkám pro armádu za válek s Francií, a stal se jedním z nejzámožnějších podnikatelů v Čechách. Etabloval se také jako velkostatkář, když koupil panství Dub, ke kterému po smrti Karla hraběte Pachty připojil Libochovice. Tím se ale jeho hospodářský vzestup nezastavil a ziskem další více než desítky statků se dostal mezi nejzámožnější pozemkové vlastníky v zemi. Proslul nejen jako vynikající hospodář, ale také jako velice štědrý mecenáš. Založil také nadaci pro podporu škol v Litoměřickém a Mladoboleslavském kraji, kde se rozkládaly jeho statky. Své majetky ještě za svého života rozdělil mezi svých pět dětí – syna Václava (1787-1852) a tři dcery.
Je pozoruhodné, že tak mimořádný a zámožný muž nikdy nedosáhl povýšení do šlechtického stavu. Zato však téměř všechny jeho děti uzavřely velmi prestižní sňatky. Jedinou výjimku představovala dcera Klára, dědička panství Jirny a Žíreč, která se roku 1815 na otcově zámku Libochovice provdala za litoměřického rodáka a zámožného pražského měšťana Martina Antonína Waagnera (1788-1869). Waagner patřil, podobně jako jeho tchán, mezi české zemské vlastence a byl aktivním členem a mecenášem Společnosti vlasteneckého muzea. O jeho zámožnosti svědčí také velkorysé investice do rodinných sídel, zámků Jirny a Hlušice, provedené v módním novogotickém slohu. Zemřel v Praze roku 1869. V manželství s Klárou Veithovou měl tři syny, Jindřicha (1820-1890), Karla (1823-1889) a Jakuba (1825-1865), a dceru Rosalii (1829-1897).
Je vysoce pravděpodobné, že Martin Waagner, podobně jako jiné osoby jeho společenského postavení, přispíval na dobročinnost. Duší těchto aktivit ale v rodině byly jeho manželka Klára s neprovdanou dcerou Rosalií. Aktivity těchto dam byly zřejmě na tehdejší dobu naprosto mimořádné. Tak mimořádné, že přiměly českého místodržitele Filipa svobodného pána Webera z Ebenhofu k sepsání žádosti c. k. ministru vnitra. V ní svého nadřízeného požádal, aby u císaře projednal možnost odměnit tyto zásluhy prostřednictvím šlechtického titulu.
Jak místodržitelství, tak ministerstvo vnitra se ale při formulování návrhu potýkaly s jedním problémem: jak zajistit, aby mimořádné humanitární aktivity dam Waagnerových byly i vyznamenáním pro celou rodinu? Ministr vnitra baron Lasser nakonec vhodné řešení našel. Opřel se o argumenty českého místodržitelství a zdůraznil, že i když se dobročinnými aktivitami zabývaly především Klára a Rosalie, bylo by vzhledem k mimořádným zásluhám obou žen vhodné rozšířit toto vyznamenání i na ostatní členy rodiny a to zejména s ohledem na vřelé vzájemné vztahy, které mezi nimi vládnou, a na vážené sociální postavení této rodiny. Jak ministr zdůraznil, oba žijící synové Kláry Waagnerové, Jindřich i Karel, jsou velkostatkáři, jejich dosavadní život je bez poskvrny a prokazují vlastenecké postoje. Poslední z bratrů, Jakub, byl majitelem velkostatku Hlušice a zemřel roku 1865 jako c. k. nadporučík. Zanechal po sobě vdovu s pěti dětmi, z nichž tři synové slouží v armádě. Majetek rodiny Waagnerů navíc zahrnuje šest zemskodeskových statků, což jim dává nárok na aktivní volební právo do zemského sněmu a říšské rady v kurii nesvěřeneckého velkostatku. Jako velké pozitivum ministr uvedl, že se mužští představitelé rodiny Waagnerů zdržují veškerých politických aktivit, zabývají se výlučně správou svých majetků, při každé přiležitosti dávají najevo své loyální smýšlení a podle svých sil přispívají podle příkladu matky a sestry na humanitární účely. Nakonec zdůraznil, že pouze udělení šlechtického titulu Kláře a všem jejím dětem bez rozdílu rodinu nerozdělí.
Císař těmto argumentům vyhověl a nejvyšším rozhodnutím z 12. března 1876 povýšil Claru Waagnerovou rozenou Veithovou a její děti z manželství se zemřelým statkářem Martinem Waagnerem za dlouholetou charitativní činnost do šlechtického stavu bez taxy. O tři měsíce později, 19. června 1876, jí byla vydána i patřičná listina, kterou ona a její potomci získali nárok na čestný titul šlechtic (Edler) a predikát z Wallernstädtu (von Wallernstädt), který odkazoval na město, odkud pocházela nejen Klára, ale také celý rod jejího otce – jihočeské Volary . Stejnou listinou jí byl udělen i erb:
Černo-stříbrně kosmo dělený štít. V horním poli zlatý jednorožec, v dolním se vidí tři šikmá červené břevna, prostřední širší, než krajní. V prostředním břevnu je větší stříbrná hvězda, v krajních po dvou menších stříbrných hvězdách nad sebou. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s černo-zlatými a červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem je rostoucí zlatý jednorožec.
Klářini synové rozdělili rod do několika větví. Nejstarší Jindřich (1820-1890) vlastnil statky Žíreč, Horní Dobré a Ostředek. Měl čtyři dcery a dva syny. Starší Jindřich (1848-1913) byl majitelem cukrovaru a vlastnil statek Ostředek u Benešova. Jeho syn Jindřich August (1879-1965) byl adoptován uherským státním příslušníkem Jánosem Véghem a 26. září 1916 získal právo užívat jména Waagner-Végh šlechtic z Wallernstädtu. Mladší Alfons (1857-1915) vlastnil zámek Žíreč a na konci života se odstěhoval do USA, kde také (v Augustě ve státě Georgia) zemřel. Do Spojených států s ním přesídlili i jeho děti.
Druhorozený Karel (1823-1889), majitel Smidar, se nikdy neoženil a zemřel bezdětný. V České republice dnes žije Jakubova (1825-1865) linie. Roku 1850 se oženil s Kristinou Hubatiusovou z Kotnova (1833-1885), původem ze starobylé erbovní a později rytířské rodiny. Současní Waagnerové pocházejí od jejich nejmladšího syna Zdenka. Jeho syn Egon (1911-1858) byl hoteliér. S manželkou Annou Pelikánovou (1905-1966) měl dva syny: Zdeňka (*1940) a Karla (*1943). Egonovi potomci žijí v Česku dodnes.
Kuthan, Jiří, Aristokratická sídla období romantismu a historismu, Praha 2001.
ŽUPANIČ, Jan. Nobilitace žen v Rakouském císařství. In Ambrožová, Hana a
