Josef Storck (1830–1902) se narodil ve Vídni jako syn hodináře. Měl se stát návrhářem v textilním průmyslu, a proto se roku 1847 zapsal na Akademii výtvarných umění. Zde si ale ho schopností všiml přední rakouský architekt Eduard van der Nüll a nabídl mu místo ve svém ateliéru. To následně Storcka přimělo ke studiu architektury, přičemž se zaměřil na výzdobu interiérů.
Od roku 1855 působil jako učitel na Akademii výtvarných umění, kde zastupoval van der Nülla. Od následujícího roku pracoval jako učitel kreslení pro Dolnorakouský živnostenský spolek a roku 1862 byl jmenován suplentem pro obor ornamentální kresby na Akademii výtvarných umění. V letech 1866 až 1877 vyučoval jako docent ornamentalistiku na vídeňském Polytechnickém institutu.
Když roku 1868 spáchal jeho učitel van der Nüll sebevraždu a zemřel jeho kolega architekt August Sicard von Sicardsburg, bylo mu svěřeno dokončení vnitřní výzdoby společného díla obou těchto mužů, vídeňské Opery. Po jejím slavnostním otevření byl 25. května 1869 vyznamenán rytířským křížem Řádu Františka Josefa.
Významně se zasloužil i o výzdobu budov Světové výstavy ve Vídni roku 1873, za což byl (spolu s řadou dalších) nejvyšším rozhodnutím ze dne 27. října 1873 opět vyznamenán, tentokrát Řádem železné koruny III. třídy.
V následujících letech pracoval na řadě předních staveb města Vídně – vnitřním vybavení Grand hotelu, Síni slávy Vojenského historického muzea v Arzenalu či interiérech rezidence knížat Lichtenštejnů.
Později byl jmenován profesorem architektury a následně ředitelem umělecko-průmyslové školy Umělecko-průmyslového muzea ve Vídni (dnes MAK Wien – Museum für angewandte Kunst), kde působil do odchodu do penze v roce 1899.
Roku 1875 mu byl udělen titul vládního rady a v roce 1884 se stal dvorním radou. 2. dubna 1889 mu byla při příležitosti 25. výročí otevření Umělecko-průmyslového muzea panovníkem vyslovena nejvyšší spokojenost. 2. října 1893 mu byl udělen komturský kříž Řádu Františka Josefa a o šest let později, při příležitosti penzionování, komturský kříž s hvězdou téhož řádu.
Přestože měl Josef Storck jako nositel Řádu železné koruny III. třídy od roku 1873 nárok na rytířský titul, o nobilitaci požádal až o dvě dekády později. Listinou danou ve Vídni 19. května 1894 byl povýšen do rytířského stavu s predikátem rytíř/Ritter von a získal erb, v jehož prvním poli najdeme kříž převzatý ze znaku města Vídně, ve druhém symbol malířské profese a ve spodním poli mluvící figuru čápa (něm. Storch). Součástí znaku nebyly dvě přílby, jak bylo pro rytířský stav tehdy typické, ale výjimečně jen přílba jediná:
Dělený štít. Nahoře polceno. Vpravo je v červeném stříbrný kříž. Vlevo v černém jsou tři zlaté štítky (2,1). Dole v modrém jsou dvě stříbrná rozevřená křídla vynikající ze zlaté koruny, mezi nimi krk a hlava přirozeného čápa držícího v zobáku zlatého hada, který jej ovíjí. Na štítě spočívá korunovaná turnajská přílba s červeno – stříbrnými a černo – zlatými přikrývadly. Klenotem jsou křídla a čapí krk ze štítu.
Josef rytíř Storck zemřel ve Vídni 27. května 1902.
Jeho vnukem byl Wilhelm rytíř Storck (1868–1928), který po ukončení Orientální akademie v roce 1893 vstoupil do konzulární služby monarchie. Byl velmi schopný a na přímluvu svých nadřízených byl roku 1907 přeložen do diplomatické služby, což bylo zcela mimořádné. Byl opakovaně vyznamenán a dosáhl postavení legačního rady I. kategorie. Po skončení první světové války a rozpadu monarchie vstoupil do zahraniční služby Rakouské republiky a roku 1920 se stal vyslancem. V témže roce byl jmenován rakouským diplomatickým zástupcem v Bukurešti, kde působil až do odchodu do penze roku 1925.
Michal FIALA – Jan ŽUPANIČ
------------------------------------
ŽUPANIČ, Jan. Nobilitace spojené se světovou výstavou roku 1873. In: Brňovják, Jiří a Zářický, Aleš (eds.), Šlechtic podnikatelem, podnikatel šlechticem, Ostrava 2008, s. 261-286.
ŽUPANIČ, Jan – Horčička, Václav – Králová, Hana. Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie, Praha 2009.
