Leopold Seligmann (1815-1897) pocházel z židovské obce moravského města Mikulov. Po studiu na gymnáziu v Mikulově a ve Vídni vstoupil roku 1833 jako lékařský pomocník k pěšímu pluku č. 43, u kterého sloužil plných třináct let. Pluk tehdy sídlil v uherské Rijece a právě zde se Seligmann poprvé vyznamenal. 30. ledna 1836 prokázal mimořádnou odvahu při záchranářských pracích po potopení lodi a jeho statečné chování bylo dokonce zmíněno ve zprávě zdejšího gubernia císaři. Snad právě tento skutek umožnil jeho přijetí na vídeňské Josephinum, slavnou lékařsko-chirurgickou vojenskou akademii, kde studoval v letech 1838-1842. Roku 1843 získal doktorát a zároveň byl povýšen na vrchního lékaře (Oberarzt), což byl ekvivalent hodnosti nadporučíka. O tři roky později byl převelen k 12. husarskému pluku a od té doby často měnil působiště. Za války v Itálii roku 1848 sloužil v řadách 42. pěšího pluku a působil ve vojenských špitálech v Peschieře, Brescii a Miláně. Roku 1849 sloužil jako šéflékař ve špitále v Novaře a později jako šéflékař rakouské flotily během obléhání Benátek. Roku 1852 se nechal pokřtít a stal se římským katolíkem. Není vyloučeno, že tento krok jeho kariéru výrazně urychlil.
K 1. listopadu 1855 byl Seligmann povýšen na plukovního lékaře 1. třídy (Regimentsarzt) a opět často měnil působiště – v letech 1855-1857 byl např. šéflékařem garnizonního špitálu v Praze na Hradčanech. Za války se Sardinií a Francií roku 1859 sloužil v hlavní nemocnici ve Veroně a jeho zásluhy 15. srpna 1859 ocenil císař František Josef nejvyšším uznáním. V letech 1864 – 1868 sloužil ve vídeňském garnizonním špitále. Za války roku 1866 byl ovšem přidělen přímo ke štábu vrchního velitele c. k. armády v Itálii arcivévody Albrechta, který se o jeho práci vyjádřil mimořádně pochvalně. Z tohoto důvodu byly jeho zásluhy během tažení oceněny rytířským křížem řádu Františka Josefa a sám Seligmann povýšen do hodnosti titulárního štábního lékaře (Titular-Staabsarzt). Skutečná hodnost štábního lékaře mu ale byla přiznána až o tři roky později, roku 1869. To již delší dobu působil ve štábních funkcích – nejprve v 5. odboru vrchního velitelství ve Vídni, kam byl povolán v červnu 1867, a od února 1869 ve 14. odboru říšského ministerstva války. V úřadě se Seligmann zabýval především zvyšováním kvality vojenské sanitní služby. Kromě řady odborných studií v odborných časopisech vydal roku 1873 vysoce oceňovanou příručku pro lékaře v záloze. Velké zásluhy získal také za cholerové epidemie roku 1873, kdy se mu podařilo zabránit rozšíření této nemoci ve vojenských nemocnicích a mezi bojovými jednotkami.
Císař František Josef I. ocenil jeho činnost během epidemie nejvyšším listem ze 3. února 1874, jímž Seligmannovi udělil řád Železné koruny III. třídy. Na jeho základě požádal 8. června téhož roku o rytířský titul, který získal listinou ze 16. listopadu 1874 spolu s predikátem rytíř Seligmann (Ritter von Seligmann) a erbem, jenž figurou stříbrného břevna s červeným křížem odkazoval na označení sanity a vojenských lékařů – bílou rukávovou pásku s červeným křížem:
V modrém štítě zlatý orel s červenými jazyky. Přes celý štít i orla je přeloženo stříbrné břevno s červeným volným křížem. Na štítě stojí dvě korunované přílby. Klenotem na pravé s modro-zlatými přikrývadly jsou dvě zavřená, zlato-modře dělená křídla, na levé s červeno-stříbrnými přikrývadly pak tří stříbrná pera, na kterých je položen červený kříž. Pod štítem je modrá páska se zlatým heslem napsaným gotickým písmem Helfen und heilen.
Leopold rytíř Seligmann byl penzionován roku 1876 jako vrchní štábní lékař I. třídy (Oberstabsarzt I. Klasse). Zemřel roku 1897 ve Vídni. Protože se nikdy neoženil a neměl potomky, byl prvním a posledním rytířem svého rodu. Jeho bratrem byl Franz Romeo Seligmann (1808-1892), lékař a profesor dějin lékařství na vídeňské univerzitě.
