Rudolf Martin (Rezső Márton) Sekullić (též Sekulić) se narodil 26. května 1860 v Budapešti, ale domovsky byl příslušný do Svarče v Chorvatsku. Po absolvování reálné školy v Karlstadtu (dnes Karlovac), začal roku 1875 studovat na vojenské reálce v Hranicích na Moravě a pak od roku 1878 pokračoval na Vojenské technické akademii ve Vídni. 18. srpna 1881 nastupuje jako poručík u pluku polního dělostřelectva č. 12, 1. května 1888 je povýšen na nadporučíka a převelen k pluku polních kanónů č. 37. Hejtmanem 2. třídy se stává 1. května 1895 a je pověřen velením baterie č. 2/37. 1. května 1903 přechází k pluku polních kanónů č. 7, 9. dubna 1905 je povýšen na hejtmana 1. třídy a jmenován velitelem baterie č. 2/7. 1. května 1908 je přeložen k pluku polních houfnic č. 11, povýšen na majora a pověřen velením 2. divizionu. 1. listopadu 1911 dosahuje hodnosti podplukovníka.
15. prosince 1912 je přeložen k uherské zeměbraně a pověřen vybudováním divizionu polních kanónů č. 7, který byl v březnu 1914 sloučen s 8. divizionem na zeměbranecký pluk polních kanónů č. 6, jehož velitelem byl jmenován. Na konci července 1914 mobilizoval svůj pluk se čtyřmi polními bateriemi, čtyřmi kolonami dělostřelecké a čtyřmi kolonami pěchotní munice. 1. srpna 1914 je povýšen na plukovníka a 6. srpna odjíždí po železnici na srbskou frontu k Brčce. V sestavě 36 pěší divize se dostává 13. srpna 1914 k Drině u Bataru, 14. srpna podstupuje první boj u Lipničky, následně 16. srpna u Brcjaku, 18. a 19. srpna u Logaru a Kiku, pak při následném ústupu 20. srpna bojuje dlouho do noci s nepřítelem jakožto součást zadního voje a 21. srpna se zastavuje v pozičním boji u Branjeva. Od 22. srpna do 10. září se podílí na obraně Driny mezi Staroselem a Bjelinou, od 12. září do 10. listopadu brání předmostí u Bataru. 16. listopadu přechází řeku u Kožluku a pochoduje směrem na Djivci, kde se připojuje k divizi. Po chvatném ústupu Srbů postupuje k Toplici, 20. listopadu podstupuje boj u Plandište. 21. – 28. listopadu bojuje se Srby na Ljigu, který přechází u Djudovic 29. listopadu. 3. - 6. prosince bojuje se Srby na Gaji, 7. - 9. prosince kryje s pěti bateriemi ústup přes Žakinec, Djudovice a Lajkovac, přičemž podstupuje dělostřelecký souboj se Srby přicházejícími od Kolubary, pak pokračuje v zadním voji na Bělehrad a 14. prosince kryje přechod Sávy, jíž se svou jednotkou překonává v 15 30. Ve dnech 15. prosince 1914 – 3. ledna 1915 se jeho jednotka přeskupuje ve sremské Rumě, poté je pluk odtransportován do Tótu u Budapešti, kde podstupuje nové zmustrování, aby se 3. března připojila k 15. sboru v Rumě. 3. dubna je jeho pluk přeložen k 16. sboru v Erdeviku a až do 24. května se podílí na obraně linie Erdevik-Mangjelos. 25. května je odtransportován na italskou fontu, kde se ve svazku s 18. pěší brigádou podílí na obraně Isonza mezi Monte Santo a Auzzou, s postem ve Verhu, který však posléze musel kvůli těžkému ostřelování opustit. Od 1. června do 15. prosince 1915 poskytuje dělostřeleckou podporu 13. horské brigádě. 1. ledna 1916 je jmenován velitelem dělostřelectva 18. pěší divize se stanovištěm v Britofu. 6. března je s divizí odvelen k přeskupení do údolí Wippachu. 17. března je odvelen do Pergine. 16. dubna se účastní bojů u San Osvalda a Colla, 17. dubna u Valcanai a 5- 18. dubna opět u Colla. Na konci května postupuje do údolí Maso, spolupodílí se na opevnění Monte Salubio a údolí Brenta, kde se strhly 9., 10. a 16. června a později ještě 3. července prudké boje, které pokračovaly ještě 30. srpna – 19. září u Civaronu, kdy byli Italové konečně odraženi.
Poté se v oblasti Sekullićovy působnosti už žádné boje neudály až do 17. března 1917, kdy Rezső Márton Sekullić vypisuje své zásluhy jako přílohu k žádosti o nobilitaci. Než došlo ke kladnému vyřízení, umírá 10. října 1917 na následky zranění z boje. 27. října 1917 byl nejvyšším rozhodnutím císaře Karla I. povýšen do uherského šlechtického stavu a byl mu udělen predikát verhi (de/von Verh). 29. května 1918 byl in memoriam povýšen na generálmajora. 22. listopadu 1888 se oženil s Alfonsou Márií Elizou Aloizií svobodnou paní Alber von Glanstätten, s níž měl syny Dagoberta Máriu Józsefa Ágosta Márkuse Amatusze (*13. září 1889) a Renatusze Ferencze Józsefa Máriu Antala (*24. prosince 1896) a dcery Rajmondu Jozefu Márii Borbálu (* 24. září 1890) a Annu Márii- Amálii Jozesu Antonii Martinu Rajmondu, kterým císař Karel I. listinou danou ve Vídni 26. srpna 1918 udělil erb:
Zúženým stříbrným vlnitým břevnem dělený štít. Nahoře v modrém jsou dvě zkřížené šavle, jedna se zlatým jilcem a záštitou, druhá se zlatým košem. Dole je v modrém stříbrná špice s šedým moderním kanónem obráceným hlavní vzhůru na zeleném trávníku provázená dvěma zlatými hvězdami. Na štítě spočívá korunovaná turnajská přílba s modro – zlatými a modro – stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou dvě složená modrá křídla, na předním jsou pod sebou dvě stříbrné lilie.
Királyi Könyvek, 73. kötet, 387 oldal.
Magyar Országos Levéltár.
Michal FIALA
