Mosenthalové byli starou rodinou pocházející původně z Petershagenu ve Westfálsku. Od roku 1762 byla její větev usazena v hesenském Kasselu a získala zde značný majetek. V 70. letech byli dva členové rodu povýšeni do rakouského rytířského stavu.
Prvním nobilitovaným byl Salomon Hermann Mosenthal (1821-1877). Narodil se stejného dne, kdy jeho otec přišel o veškeré jmění. Přesto prožil podle svých slov šťastné dětství, vystudoval gymnázium v rodném Kasselu a univerzitu v Marburgu an der Lahn, kde roku 1841 získal doktorát filozofie. Studium mu zřejmě umožnila podpora ze strany příbuzných, kteří také stáli u počátku podnikatelských úspěchů jeho starších bratrů.
Po studiu v Marburgu nastoupil Salomon na polytechniku v Karlsruhe. Záhy se však ukázalo, že tato škola neodpovídá Salomonově naturelu a proto rád přijal nabídku velkoobchodníka Moritze Goldschmidta (1803-1888), bratrance baronů Rothschildů, a stal se vychovatelem jeho dvou synů. Z toho důvodu se také roku 1842 přestěhoval do Vídně, se kterou je spojen celý jeho další život. Zde se také plně rozvinulo jeho literární nadání. Začal psát divadelní hry a roku 1846 bylo na jevišti poprvé uvedeno jeho drama. Mezi nejslavnější autory své doby jej ale posunula až další dílo Debora (Deborah), považované dnes za jedno z nejpopulárnějších dramat 19. století. Mosenthal je napsal během vídeňské revoluce v březnu 1848 a jeho uvedení následujícího roku v Hamburku mělo obrovský ohlas. Téma nešťastné lásky mladé židovky ke křesťanovi totiž rozpoutalo diskusi o soužití židovské minority v nové křesťanské Evropě. Mosenthalova popularita rostla závratným tempem a roku 1849 mu byl udělen čestný doktorát univerzity v Marburgu.
Roku 1851 získal Mosenthal místo oficiála na ministerstva kultu a vyučování, kde byl záhy pověřen vedením knihovny. Roku 1861 byl jmenován knihovníkem a roku 1868 císařským radou. Stále přitom pokračoval i ve své dramatické práci, která mu vynesla řadu uznání. Byl rytířem řádu Františka Josefa, získal vysoce prestižní střední a velkou Medaili za umění a vědu, mexický císař Maxmilián, velký ctitel jeho her, mu udělil důstojnický kříž řádu Panny Marie Guadalupské, byl rytířem královského saského Albrechtova řádu, sasko-výmarského řádu Sokola, coburského Sasko-ernestinského domácího řádu a hannoverského Welfského řádu. Kromě toho byl mistrem vysoce prestižní organizace Freies Deutsches Hochstift, jedné z nejstarších kulturních institucí Německa a obecně prospěšného výzkumného ústavu, viceprezidentem německé Schillerovské nadace (Schillerstiftung) zaměřující se na podporu německých spisovatelů, a ředitelem vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde). Při ní také spolu se svým přítelem Josephem Weilem[4] (1828-1889) založil hereckou školu. Kromě dramat psal Mosenthal také libreta k operám a je i autorem řady drobnějších prací. Byl činný i humanitárně a byl představeným mnoha dobročinných ústavů ve Vídni.
Císař František Josef I. ocenil jeho zásluhy několikrát, naposledy řádem Železné koruny III. třídy, jenž mu udělil nejvyšším listem z listem z 8. února 1871. Velmi krátce nato, 25. února, požádal Mosenthal ministerstvo vnitra o povýšení do rytířského stavu. Titul rytíř Mosenthal (Ritter von Mosenthal) získal diplomem z 10. března 1871, který mu zároveň udělil i erb:
V modrém štítě je zlaté břevno se zeleným jetelovým čtyřlístkem doprovázené nahoře přímo vzhůru vzlétajícím přirozeným skřivanem ozařovaným zlatým sluncem v pravém horním rohu a dole kráčejícím zlatým lvem s červeným jazykem. Na štítě spočívají dvě korunované turnajské přílby s modro-zlatými přikrývadly. Klenotem na pravé jsou dvě zavřená křídla, přední modré, zadní zlaté, na levé rostoucí zlatý lev držící v pravé tlapě čtyřlístek ze štítu. Pod štítem je modrá páska se zlatou devizou SURSUM.
Salomon Hermann zemřel nečekaně na následky selhání srdce a byl pohřben na židovském hřbitově ve Währingu u Vídně. Jeho manželství s Linou Weilovou (†1862), dcerou pozdějšího rytíře a dvorního rady dr. Carla Weila, které uzavřel roku 1857, netrvalo dlouho a bylo bezdětné.
Protože Salomon neměl potomky, pokusil se již krátce po nobilitaci přenést rytířský titul na své dva bratry, Adolpha (*1812) a Julia (1819-1880). Argumentoval přitom jejich mimořádnými zásluhami o rozvoj obchodu Rakousko-uherské monarchie. Starší Adolph vlastnil prosperující obchodní dům v Kapském Městě a žil v Londýně, mladší Julius byl pak šéfem obchodního domu Julius Mosenthal & Comp. působícího v Paříži, Londýně, Kapském Městě a Port Elisabeth.
První žádost z roku 1872 byla zamítnuta a proto roku 1874 požádali bratři o titul ještě jednou. Tentokrát se ale již nemělo jednat o přenesení stavu, ale o udělení nového titulu přímo za jejich zásluhy. V případě Adolpha ministerstvo vnitra povýšení nedoporučilo, protože jeho zásluhy o Rakousko byly minimální. Opačná situace ale byla u jeho bratra Julia. Ten sice jako své bydliště uváděl Paříž, ve skutečnosti ale žil na řadě míst. Měl významné postavení v Kapské kolonii, patřil mezi přední zdejší podnikatele a v padesátých letech byl členem zdejšího parlamentu. Prostřednictvím bratra Salomona Hermanna měl ale také úzké vztahy k Rakousku a od roku 1852 zastával funkci c. k. konzula v Kapském Městě.
Juliovy zásluhy monarchii vysoce hodnotilo zejména c. k. ministerstvo zahraničí. Jeho styky s Rakouskem se ale neomezily na konzulární činnost. Podporoval také kulturní a vědeckou činnost a spolufinancoval expedici fregaty Novara, která v letech 1857-1859 obeplula svět a přivezla z cest řadu botanických, zoologických, etnografických i antropologických vzorků. Za tento čin byl 17. prosince 1859 vyznamenán rytířským křížem řádu Františka Josefa. Když se roku 1869 Julius Mosenthal vzdal úřadu konzula, vyslovila mu c. a k. vláda oficiální pochvalu. Jeho vztahy k monarchii po odchodu z konzulární funkce ale neochladly a na světové výstavě ve Vídni zastupoval jihoafrické kolonie jako generální komisař jmenovaný speciálně pro tuto příležitost britskou vládou. Jeho podíl na úspěchu akce ocenil rakouský císař 27. října 1873 řádem Železné koruny III. třídy. Tento řád sice svým nositelů až do roku 1884 přinášel nárok na šlechtický titul, ovšem pouze za podmínky, že šlo o rakouské či uherské občany
Když po zisku řádu zaslal Julius další prosbu o nobilitaci, doporučilo ministerstvo zahraničí žádosti vyhovět, ovšem s tím, aby mu byl titul udělen z nejvyšší milosti. Titul rytíř Mosenthal (Ritter von Mosenthal) udělil císař František Josef I. Juliovy bez taxy nejvyšším rozhodnutím z 27. února 1874 a listinou z 1. srpna 1874 pak získal erb, který již od roku 1871 užíval jeho bratr Salomon Hermann. Protože ale ani Julius neměl potomky, vymřel rytířský rod Mosenthalů v první generaci.