Mandlové pocházeli z moravského Prostějova, kde započal i jejich vzestup. Po generace se zde zabývali obchodem s obnošenými šaty a tuto profesi provozoval v první polovině 19. století i Moses Selig Mandl (1792–1862). V rodinné tradici pokračoval i jeho syn Mayr Moses (1821–1888), který si roku 1843 v Prostějově otevřel obchod se starými oděvy. Od krejčovského cechu v Plumlově získal tovaryšský list a roku 1850 byl jmenován mistrem. Přeorientoval se zároveň na výrobu levných nových oděvů a jeho podnik začal rychle prosperovat. V polovině 50. let získal zakázky na výrobu oděvů pro tureckou armádu a následně srbskou a řeckou armádu. Roku 1858 získal tovární oprávnění k výrobě mužských oděvů. O rok později přibral do firmy bratra Ignaze (1823–1902) a závod přejmenoval na M. & I. Mandl, a když do podnikání zapojil další společníky, získal název M. & I. Mandl und Schnek, Kohnberger & Mandl.
Firma se stala největším oděvním podnikem v Evropě, i když provoz byl založen převážně na rukodělné práci, a jejím sídlem se stala Vídeň. Zde také Mayr roku 1888 zemřel. S Julií rozenou Pollakovou (1826–1908) měl tři syny a tři dcery.
Nejvyššího postavení dosáhl nejmladší Max (1865–1942). Absolvoval gymnázium a později se zabýval studiem filozofie, zároveň však navštěvoval pomaturitní kurz vídeňské obchodní akademie a roku 1889 vstoupil jako veřejný společník do rodinné firmy. Od počátku desátých let 20. století se začal věnovat i dobročinným aktivitám, na něž poskytoval stále větší částky, za což byl 28. července 1914 vyznamenán důstojnickým křížem Řádu Františka Josefa. Válečné hrůzy v něm zanechaly hlubokou stopu, přestože se bojů přímo nezúčastnil. Setkával se ale s utrpením raněných vojáků, kteří postrádali patřičné zázemí, a proto se roku 1916 rozhodl k mimořádnému kroku – daroval celý milion korun na vybudování novostavby Záložní nemocnice (Reservespital) č. 11 ve Vídni, jejímž hlavním úkolem byla ortopedická léčba a rehabilitace válečných invalidů. Za tento krok jej 30. prosince mladý císař Karel I. bez taxy povýšil do rytířského stavu. Listinou z 21. března 1917 mu byl udělen přídomek rytíř Mandl z Maldenau/Ritter Mandl von Maldenau a erb:
V modrém poli zlato-červeně šachované břevno provázené nahoře korunou, dole v hnízdě sedícím pelikánem krmícím svou krví tři mláďata – vše zlaté. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby s modro-zlatými přikrývadly, každá se zavřenými modrými křídly. Na pravé přílbě je na předním křídle zlatá koruna a na zadním zlaté břevno, na levé na předním zlaté ozubené kolo a na zadním tři zlatá břevna. Pod štítem je zlatá páska s modrým heslem Arbeit schafft Lebensfreude.
Max rytíř Mandl z Maldenau se roku 1896 ve Vídni oženil s Elsou (1875–1939), dcerou vídeňského velkoprůmyslníka Bernharda Pollacka, od roku 1907 šlechtice z Parnau (1847-1911), s níž měl čtyři děti. Po zániku podunajské monarchie přijala rodina rakouské občanství a jméno Mandl-Maldenau. Firma M. & I. Mandl zanikla v roce 1926. Po anšlusu byl majetek Mandlů arizován a oni sami emigrovali. Elsa zemřela již roku 1939 ve Francii, Max o dva roky později v Portugalsku. K restituci majetku rodiny svolilo Rakousko až roku 2009.
----------
Županič, Jan, Židovská šlechta podunajské monarchie. Mezi Davidovou hvězdou křížem, Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012.
Županič, Jan, Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha : Nakladatelství Pankrác, 2023.
