Maxmilián František Loos (též Loß) pocházel z Duchcova, kde byl jeho otec Martin radním. Ve ve 40. letech 17. století studoval na na pražské univerzitě a v květnu 1647 byl promován bakalářem filozofie. Po obležení Prahy Švédy roku 1648 vstoupil do studentské legie a ještě během bojů, v srpnu 1648, získal hodnost magistra filozofie. Jako mušketýr prvního oddílu desátníka Prusskowského bojoval na Karlově mostě a na Rejdišti, a když ku Praze dorazilo vojsko falckrabětě Karla Gustava (pozdějšího švédského krále Karla X.), přesunul se svým oddílem na hradby ke Karlovu. Za velkého útoku 25. října 1648 bojoval u průlomu v hradebních zdech u Horské brány, kde byl velkým kusem kamene raněn do zad. Za tyto zásluhy byl 20. května 1657 povýšen do českého šlechtického stavu s predikátem z Losimfeldt (von Losimfeldt) a byl mu udělen erb:
Zlato-červeně čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém poli se vidí polovičný korunovaný černý orel. V druhém poli je stříbrné břevno, ve kterém jsou tři červené růže, ve třetím pak obrněná ruka držící meč se zlatým jilcem a záštitou. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s černo-zlatými a červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem je mezi červeným a zlatým rohem sedící stříbrný zlatě korunovaný lev en face držící v pravé tlapě meč se zlatým jilcem a záštitou a v levé kámen.
Po ukončení studií se Loos stal správcem expedice českého místodržitelství. Jeho manželkou byla Judita Dorota, dcera zámožného staroměstského měšťana Kaspara mladšího ze Schwengfeldu. V manželství se narodili dva synové. Starší František Karel (okolo 1650–1720) byl radním v Praze a zemřel pravděpodobně bezdětný. Mladší Antonín Václav se roku 1684 oženil s Barbarou Terezií Henykovou (okolo 1665–1720), s níž měl řadu dětí. Pozdější Loosové z Losimfeldtu pochází od třetího syna Antonína Václava, Antonína Daniela (1693–1760), který se usadil v Benešově. Jeho syn Jan (1724–1800) zde byl chirurgem a toto povolání zastával i jeho syn Jan Křtitel Nepomuk František (1757–1828). Stejně jako jeho otec měl řadu dětí (celkem třináct; sám pocházel z dvanácti).
Tři z jeho synů, Jan Václav (1782–1852), doktor lékařství, František (1791–1841) a Leopold (1801– před 1870), oba majitelé jehlářství, založili vlastní rodové linie. Potomci Františka a Leopolda žili ještě v polovině 20. století v Praze. Jan Václav (1782–1852) se stal knížecím schwarzenberským lékařem v Lovosicích. Zde se také narodil jeho starší syn František Xaver (1822-1859), schwarzenberský úředník. Zemřel v poměrně mladém věku a proto péči o syna Maxmiliána Františka (1858–1953) převzal jeho bratr Jindřich František (1825 – po 1870), schwarzenberský hlavní pokladní revident, který se svou rodinou žil ve Vídni. Roku 1857 požádal za sebe i synovce o obnovení neužívaného šlechtického titulu. Záležitost byla prošetřována plné čtyři roky, protože potomci této zchudlé šlechtické rodiny dlouho nedokázali doložit svůj původ a netušili téměř nic o svém původu. Jindřich František dokonce nevěděl, z jaké šlechtické rodiny pochází a také nevěděl, zda jeho předkové užívali predikátu Loosinfeld nebo Losenfeld. Původ všech předků nakonec doložil rodnými listy, originály či vidimáty a v jednom případě vidimátem z pražských městských knih. Teprve 18. prosince 1861 dosáhli potvrzení šlechtického stavu s predikátem Loos z Losimfeldtu (Loos von Losimfeldt).
Maxmilián František Loos z Losimfeldtu vystudoval techniku. Od roku 1890 byl městským architektem v Ústí nad Labem a po roce 1895 provozoval soukromou praxi v Teplicích-Šanově. Je tvůrcem řady staveb zejména v severních a západních Čechách, například střekovského kostela Nejsvětější Trojice. Zemřel roku 1953 v Kötschachu v rakouských Korutanech.
ŽUPANIČ, Jan – FIALA, Michal, Praha 1648. Nobilitační privilegia pro obránce pražských měst roku 1648, Praha: VR Atelier, 2001.
MAŠEK, Petr, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory do současnosti, díl I. Praha: Argo 2008.
