Roku 1792 povýšil císař Leopold I. do uherského šlechtického stavu Antonia přísežného soudce syrmijské župy, Josepha a Georgia Krajcsevicse a jejich sestry Agnetu a Aloysii děti Josepha Karajcsovicse a jeho manželky Anny Frank. Diplom pro ně ale vydal až 13. ledna 1804 František I. (opět jako král uherský a chorvatský) a udělil jim také erb:
V patě modrého štítu protéká voda, nad níž je zelený trávník, z něhož po stranách vyrůstají na zelených stoncích dvě stříbrné lilie. Mezi nimi doprava kráčí přirozený daněk, jehož krk je šikmo zezadu prostřelen stříbrným šípem s červeným opeřením. V pravém horním rohu provází daňka zlaté slunce, v levém stříbrný měsíc, obojí s tváří. Na štítě spočívá korunovaná turnajská přílba s modro–zlatými a červeno–stříbrnými přikrývadly. Klenotem je červeně oděná paže držící šavli se zlatým jilcem a košem.
Vzdáleným příbuzným tohoto rodu se díky sňatku stal Otto (Oton, Ottó) Spitzer (1850–1906). Narodil se v židovské rodině usazené v chorvatském Vukovaru. Po studiu na střední škole ve Vinkovcích absolvoval práva a následně se rozhodl pro kariéru v soudní správě Chorvatsko-Slavonského království. Od roku 1878 sloužil postupně ve městech Vukovar, Sveti Ivan Zelina a Záhřeb, kde také roku 1880 složil soudcovskou zkoušku. Jeho kariéru urychlila skutečnost, že si jej rok 1883 tehdejší chorvatský bán Károly Khuen-Héderváry vybral za svého tajemníka a záhy i důvěrníka. V roce 1887 byl jmenován tajemníkem chorvatské zemské vlády a o rok později radou zdejšího zemského soudu a generálním prokurátorem. V letech 1896 a 1897–1903 stál v čele chorvatského úřadu kultu a vyučování. Ve funkci se ale potýkal s nepřízní řady předních chorvatských osobností, které mu vyčítaly blízký vztah k bánovi. Když byl Khuen-Héderváry roku 1903 úřadu zbaven, odešel do výslužby.
Od roku 1901 byl Otto Spitzer také poslancem chorvatského zemského sněmu v Záhřebu a od roku 1904 zasedal ve společném, uhersko-chorvatském zemském sněmu v Budapešti. Roku 1892 spoluzaložil také chorvatskou pobočku Mezinárodní kriminální společnosti, kde působil do konce života jako její místopředseda, Společnosti na podporu propuštěných trestanců, kde byl předsedou.
Nejvyšším rozhodnutím ze 30. prosince 1894 František Josef I. jako uherský a chorvatský král povolil přijmout šlechtictví, jméno a erb svého švagra Aleksandara Krajčoviće a zároveň Ottovi a jeho synům Ottovi Titusovi Victorovi Sándorovi a Sándorovi Istvánovi a dceři Paulině Margit Rozálii vzešlými z manželství s Alexandrinou Aloizií Bothe, dovolil odložit dosavadní příjmení, psát se pouze Krajcsovics a užívat predikát iloki (de/von Ilok).
Zemřel v Záhřebu roku 1906.
Libri Regii, Nr. 61, fol. 443 – 448.
Királyi Könyvek, 69. kötet, 534, 688-692 oldal.
Krajčović Iločki, Oton, in: Hrvatski biografski leksikon (1983-2023)
Michal FIALA – Jan ŽUPANIČ
