Zakladatel rodu, který původně pocházel z německých Frank, byl Joseph Bernhard Haus (zřejmě 1748 – kolem 1807). Rozhodl se pro kariéru důstojníka a do armády vstoupil jako kadet-ex propriis jako sedmnáctiletý. Po roce a čtvrt byl povýšen na praporčíka, za další dva roky a devět měsíců se stal podporučíkem a na povýšení do hodností nadporučíka a kapitán-poručíka čekal vždy osm let. Hejtmanem se pak stal po dalších čtyřech letech služby, ale již za další tři roky, po dvaceti letech a šesti měsících, musel roku 1786 odejít z vážných zdravotních důvodů do výslužby. S přihlédnutím k vynikající dlouholeté službě jej císař Josef II. jmenoval vrchním poštmistrem v Kőszegu (něm. Güns) v západouherské župě Vas. Do úřadu ale nemohl nastoupit, protože se nejprve musel uzdravit a následně, po propuknutí války s Tureckem roku 1788, armáda jeho odchod do penze odmítla. Poštmistrovské funkce se tak ujal až po nástupu Leopolda II.
Po šesti letech v úřadě, roku 1796, Haus požádal o povýšení do šlechtického stavu. Protože v armádě nesloužil 30 let, neměl systematizovaný nárok na šlechtictví bez taxy. Šlechtický titul dědičných zemí obdržel na základě doporučení úřadů a po zaplacení povyšovacího poplatku listinou císaře Františka II. danou ve Vídni 6. března 1797. Při této příležitosti získal i predikát von Hausen a erb:
V modrém štítě je zelená zvlněná (přirozená) řeka, v níž plavou tři vyzy. Nahoře je řeka provázená zlatou hvězdou, dole je na zeleném trávníku dům přirozených barev. Na štítě spočívá korunovaná turnajská přílba s modro – zlatými přikrývadly. Klenotem jsou dvě modrá rozevřená křídla, mezi nimi obrněná paže držící meč se zlatým jilcem a záštitou
Jeho syn Karl (†1830) šel v otcových stopách a stal se c. k. poštovním ředitelem. S manželkou Katharinou von Demling měl několik dětí. Nejslavnějším z nich, a bezesporu nejznámnějším členem celého rodu, se stal Karl (1823–1889). Narodil se 29. září 1823 v Salcburku. Po absolvování vídeňské Tereziánské akademie a právnické fakulty Vídeňské univerzity se stal úředníkem rakouské politické správy. Roku 1845 byl jmenován praktikantem u Dolnorakouského gubernia, od roku 1850 byl okresním komisařem v Poysdorfu a od roku 1854 v Korneuburgu. O rok později byl pověřen řízením okresního úřadu a v roce 1856 byl jmenován okresním představeným v (tehdy dolnorakouských) Valticích (Feldsberg). Zde osvědčil mimořádné schopnosti při potírání cholerové epidemie, což jej zřejmě sblížilo z knížetem Janem II. z Lichtenštejna, jemuž panství Valtice patřilo.
Na počátku 60. let došlo k zásadnímu zlomu v Hausově životě. Odešel totiž z rakouské státní služby a stal se lichtenštejnským úředníkem. Kníže Jan II. jej roku 1861 jmenován zemským správcem (předsedou vlády) v Lichtenštejnsku a v úřadě setrval až do roku 1884. Za jeho éry země prošla radikálními reformami, přičemž Haus musel opatrně lavírovat mezi často rozdílnými zájmy Jana II. a obyvatel jeho státu. Z důvodu potíží se srdcem mu výkon úřadu činil stále větší potíže a v září 1884 se funkce vzdal. Usadil se v tyrolském Innsbrucku a o pět let později, 29. července 1889, zemřel v bavorském Lindau u Bodamského jezera.
Karl Haus von Hausen byl opakovaně vyznamenán. Již roku 1861, ještě jako okresní představený ve Valticích, získal rytířský kříž Řádu Františka Josefa, v roce 1872 byl vyznamenán Řádem železné koruny III. třídy, byl rytířem papežského Řádu sv. Řehoře a čestným občanem třiceti dolnorakouských obcí. Dne 14. srpna 1884 lichtenštejnský kníže Jan II. jeho mimořádné zásluhy o svou zemi ocenil povýšením do stavu svobodných pánů. Není ale známo, že by mu byla vydána listina. Haus také nikdy nepožádal o rakouskou konfirmaci tohoto titulu (zřejmě proto, že věděl, že Rakousko lichtenštejnské tituly zásadně nepotvrzuje) a v monarchii tak zůstal jen příslušníkem prosté šlechty.
Roku 1850 se Karl oženil s Wilhelmine Beinhauerovou (1831–1918), která pocházela z dolnorakouské úřednické rodiny. V manželství se narodila dcera Helene (*1852). V roce 1870 se provdala za Ignaze Bankó (1844–1897), architekta a žáka Friedricha von Schmidt. Od roku 1871 působil ve službách Jana II. z Lichtenštejna, a coby architekt a stavitel se podílel na vzniku řady významných budov v knížectví, mj. farního kostela sv. Florina ve Vaduzu. S Helene měli dvě děti, syna Julia a dceru Irene.
Karlem sice vymřela (lichtenštejnská) baronská linie, nadále však existovala šlechtická větev. Jejím příslušníkem byl JUDr. et MUDr. Hans Haus von Hausen (†1940), lázeňský lékař v Bad Gleichenbergu ve Štýrsku, kde nějaký čas vykonával i úřad starosty. Roku 1937 však byl obviněn ze zpronevěry obecních peněz, což mu nebylo prokázáno, ale z důvodu špatné správy městských financí byl odsouzen k devíti měsícům vězení. Další zprávy o rodu nejsou k dispozici.
Vzdálený příbuzný rakouských Hausů, sekretář apelačního soudu v Gentu, Charles Hyppolite Adelaïde Haus (1824–1905), syn profesora trestního práva na univerzitě v Gentu narozeného ve Würzburgu, byl povýšen do belgického šlechtického stavu.
Michal FIALA – Jan ŽUPANIČ
