Fleschové z Brunningen jsou další linií široce rozvětveného rodu Fleschů. Jejich předkem byl Abraham připomínaný roku 1735 jako majitel domu v Rousínově, který později zdědil jeho syn Feiwel a vnuk Bezalel. Na počátku rodové slávy stál Bezalelův syn Feiwel (1780-1852), který na základě nařízení Josefa II. o židovských jménem přijal jméno Philipp.[1] Založil koželužnu v Rousínově a jako první člen rodu získal větší majetek. Byl dvakrát ženatý. Nejprve si roku 1797 vzal Rosalii Beerovou (1780-1809) a po její smrti roku 1810 Saru Fleschovou (1789-1845), dceru bratrance svého otce. Měl celkem šestnáct dětí, které vesměs patřily mezi elitu tehdejší společnosti.
V druhém manželství se Philippovi narodili dva synové, kteří se později stali významnými podnikateli rakousko-uherské monarchie. Starší Adolf (David) Flesch (1813-1879) se vyučil koželuhem a jirchářem a po vandrovních letech (1830–1833) se roku 1834 stal společníkem otcova podniku v Rousínově. Od roku 1846 působil v Brně, kde založil velkou firmu na výrobu koženého zboží. Roku 1879 zaměstnával jeho podnik 69 dělníků. Měl jedinou dceru Rosu (1846-1910), která se provdala za svého bratrance Josefa Flesche (1827-1902). Jejich syn Josef (1871-1928) byl roku 1914 povýšen do šlechtického stavu.
Mladší Phillipův syn Isidor (Israel) Vincenz (1819-1884) byl vychován v domě svého otce a nezískal žádné vyšší vzdělání. Měl ale obchodní talent a byl spolu se svým bratrem často vysílán na zemědělské trhy do Pešti a Brna a později také do Vídně, Terstu a Prahy. Po osamostatnění založil v Brně velkoobchod „I. V. Flesch & Co.“ a jako jeden z prvních investoval do cukrovarnictví. Stal se prezidentem společnosti rafinerie cukru v Hrušovanech u Brna a spolumajitelem cukrovaru v Modřicích, Uničově a v Šoproni. Roku 1868 založil spolu s Moritzem Bauerem akciovou společnost brněnský pivovar s počátečním kapitálem 500 000 zlatých. Jeho firmy obchodovaly nejen s Evropou, ale také se zámořím. Sám Isidor Vincenz byl členem správních rad několika společností, byl členem obchodní a živnostenské komory v Brně, cenzorem brněnské pobočky rakousko-uherské banky a v neposlední řadě také kurátorem moravské nadace korunního prince Rudolfa pro obecně prospěšné a dobročinné účely.
Jeho zásluhy o úspěch rakouské delegace na Světové výstavě v Paříži byly oceněny jmenováním rytířem řádu Čestné legie a následně nejvyšším rozhodnutím císaře Františka Josefa I. ze 6. února 1879, který jej povýšil bez taxy do šlechtického stavu. Isidor listem z 8. dubna požádal ministerstvo vnitra o vydání listiny, udělení čestného titulu šlechtic a predikátu Flemmingen, Brünningen nebo Brunningen, ze kterých byl povolen poslední. Diplom byl vydán s datem 20. května 1879 a udělil Isidoru Vincenzovi predikát Flesch šlechtic z Brunningen (Flesch Edler von Brunningen) a erb, který měl snad upozorňovat na jeho úspěchy v obchodu se zámořím:
Modrý štít se zlatou hlavou, ve které jsou tři červené včely. Ve štítě se vidí na rozvlněném moři zlatá galéra s vysokým trupem (bez vesel) s napjatou zlatou plachtou na stěžni. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s modro-zlatými a červeno-zlatými přikrývadly. Klenotem jsou zavřená křídla – přední zlato-červeně, zadní modro-zlatě dělené.
Přestože nemáme zprávy o tom, že byl Isidor Vincenz pokřtěn,[5] zřejmě k tomu došlo. Po jeho smrti se totiž konala velká zádušní mše v brněnském kostele sv. Tomáše a následně byl první šlechtic z Brunnigen pohřben na zdejším Ústředním hřbitově. Stejný pohřeb měla od několik let dříve i jeho manželka Rosa Pazofská (1843-1881).
Isidor Vincenz měl s Rosou celkem deset dětí, pět synů a pět dcer, které přišly na svět v letech 1844 – 1859. Nejpozoruhodnější osobností mezi dcerami byla nepochybně Ludmila (1856-1934/35), zvaná též Luma. Patřila mezi nejvýraznější malířky vídeňské a mnichovské školy a její díla získala řadu cen. Provdala se za šlechtice uherského původu Karla von Csúsy de Csús.
Osudy všech Isidorových synů nejsou bohužel známy. Isidor a Philipp snad zemřeli krátce po narození. Albin (1852-1923) byl c. a k. důstojníkem a dosáhl hodnosti podplukovníka. Měl dceru a dva syny, z nichž jeden, Rudolf, byl na konci monarchie c. k. poručíkem, a druhý, Erich, inženýrem.
Další syn, Eugen (1854-1922) byl inženýrem, velkostatkářem a ředitelem a správním radou Vídeňské cihelny, a. s. (Wiener Ziegelwerke, A. G.). S rodinou žil dlouho v dalmatském Splitu. Po roce 1918 se vrátil zpět do Rakouska a stejně jako zbytek rodiny užíval jména Flesch-Brunningen.
S první manželkou Annou Marií von Kaler und zu Lanzenheim (1854-1896), jež pocházela z tyrolské rodiny nobilitované roku 1757, měl čtyři syny a dceru Ludmillu (1881-1954), provdanou za Josefa Mankera von Lerchenstein (1879-1936). Ze synů nejvíce vynikl nejstarší Vincenz Gustav (1877-1939), známý architekt první poloviny 20. století. Ve Vídni vystudoval gymnázium a průmyslovou školu. Po absolvování vojenské služby se zapsal na studium architektury na Akademii výtvarných umění, kterou ukončil roku 1902. Hned jeho první zakázka, zařízení paláce a domu knížete Schönburga, byla velkým úspěchem a otevřelo mu dveře k první společnosti. Krátce nato realizoval několik podobně prestižních projektů pro přední aristokraty a roku 1908 ho jeden z nich, Arnošt hrabě Silva-Tarouca, pověřil vybudováním prvních radiových lázní v severočeském Jáchymově. Po první světové válce se Gustav usadil v Salcburku, odkud se roku 1935 vrátil do Vídně. Zde také roku 1939 zemřel. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželství (od roku 1902) s Herminou Grimusovou von Grimburg bylo roku 1918 rozvedeno a Hermina se vrátila k dívčímu přijmení. Druhou manželkou byla od roku 1920 Edith Planker-Klopsová (*1891). Gustav Flesch-Brunningen měl dvě dcery. Z prvního manželství pocházela Felizitas Beatrix (*cca 1917), ze druhého pak Anna Ursula (*cca 1919), která se později stala herečkou.
Brněnský velkoobchod Isidora Vincenze zdědil jeho nejmladší syn Josef (1859-1920). S manželkou Elfriede Ripkovou šlechtičnou z Rechthofenu měl jediného syna Johanna Evangelistu (1895-1981), spisovatele a překladatele, jenž ale většinou užíval jména Hans. Vedle architekta Gustava byl nepochybně o nejvýraznější osobností celého rodu Fleschů ve 20. století. Hans vyrostl v Opatiji a Vídni, kde vystudoval gymnázium. Po maturitě nastoupil na právnickou fakultu zdejší univerzity, ale po vypuknutí války nastoupil jako jednoroční dobrovolník do armády. V téže době publikoval své první povídky a novely, které jej proslavily. Bojoval na ruské i italské frontě a studium proto dokončil až po válce roku 1919, kdy se také poprvé oženil. Po promoci pracoval jako bankovní úředník a od roku 1923 se živil jako advokátní koncipista. Po smrti své první ženy Evy roku 1923 žil nějaký čas na Capri a v Paříži a roku 1928 se usadil v Berlíně.
Po nacistickém nástupu k moci roku 1933 emigroval přes Nizozemí do Velké Británie, kde zpočátku žil ve značné existenční nouzi. Teprve poté, co začaly být jeho práce překládány do angličtiny, se jeho situace zlepšila. Roku 1939 se oženil podruhé se Sophií Glückmannovou, která ale zemřela již roku 1947. Za druhé světové války propagandisticky působil proti nacistickému režimu a byl redaktorem rakouského oddělení radia BBC, pro které pracoval až do roku 1958. V letech 1953-1958 byl prezidentem PEN-Klubu německých autorů v cizině (PEN-Club deutscher Autoren im Ausland). Roku 1963 se vrátil zpět do Vídně, kde se roku 1972 oženil se spisovatelkou Hilde Spielovou (1911-1990). Roku 1975 byl vyznamenán rakouským Čestným křížem za umění a vědu I. třídy.
