Vzestup rodu Braunů je spojen s Adolfem Braunem (1818-1904). Narodil se do nepříliš bohatých poměrů ve vsi Bubny u Prahy, odkud se zřejmě jeho rodina odstěhovala, protože Adolf roku 1831 nastoupil na gymnázium v Plzni. Po jeho ukončení roku 1839 studoval v letech 1839-1841 na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě práva. Poslední ročník absolvoval ve Vídni, kde také roku 1842 studia dokončil. Díky svým studijním výsledkům získal místo konceptního kandidáta ve Spojené správě komorních důchodů pro Horní a Dolní Rakousy. Po uplynutí šestitýdenní zkušební lhůty byl přijat nastálo a 10. dubna 1843 byl jmenován konceptním praktikantem. Působil zde dva roky, než byl z rozhodnutí knížete Metternicha 5. října 1845 přeložen jako neplacený praktikant do Domácí, státní a dvorské kanceláře. Zároveň mu kancléř udělil dovolenou a Braun odjel načas do Říma. Zdá se, že se do úřadu vrátil až po delší době. On sám uváděl, že k tomu došlo až za revoluce roku 1848. V říjnu téhož roku byl již jako konceptní praktikant pověřen prvním samostatným, byť velmi nezáviděníhodným, úkolem. 10. října, v době kdy revoluce zuřila v plné síle a kdy císař se dvorem uprchli do bezpečí pevnosti Olomouc následováni více než 20 000 vídeňskými měšťany, mu bylo nařízeno zůstat v budově kancléřství na Ballhausplatzu a zajistit bezpečnost zde uložených materiálů a spisů. Braun úkol splnil, ale nepochybně spíše proto, že vídeňští povstalci vedení bývalým c. k. nadporučíkem Wenzelem Caesarem Messenhauserem měli jiné starosti než plenění archivů a spisoven státních úřadů. Po dobytí města vojsky generálů Windisch-Graetze a Jelačiće se dočkal i prvního ocenění, když jej ministerský předseda Felix kníže Schwarzenberg jmenoval prozatímním legačním komisařem ve Švýcarsku.
V červnu 1849 byl Braun povolán na ministerstvo zahraničí, kde jako oficiál působil až do prosince 1850. Teprve tehdy začala jeho skutečná kariéra. Byl pověřen první důležitou diplomatickou misí, když doprovázel Felixe Schwarzenberga na konferenci do Drážďan. Zástupci německých států zde jednali o uspořádání poměrů v německém spolku po uzavření Olomouckých punktací a o zániku Erfurtské unie. Drážďanská konference znamenala v Braunově životě přelom. Nedlouho po návratu byl povýšen na prezidiálního sekretáře a následujících osm měsíců působil opět na ministerstvu zahraničí. V listopadu 1852 se dočkal prvního velkého úspěchu své kariéry, když byl jmenován legačním tajemníkem u prezidiálního vyslanectví ve Frankfurtu nad Mohanem.
K mimořádnému ocenění jeho schopností došlo v dubnu 1861. Tehdy byl Braun narychlo povolán do Vídně, aby za vlivného dvorního a ministerského radu Ludwiga von Biegeleben (1812-1892), který onemocněl, převzal na ministerstvu zahraničí načas řízení referátu pro německé záležitosti. Funkce se ujal s takovým úspěchem, že když se v srpnu 1861 vracel zpět na zastupitelský úřad do Frankfurtu, udělil mu císař nejvyšším rozhodnutím ze 3. srpna 1861 řád Železné koruny III. třídy. Nedlouho nato, 23. září 1861, využil privilegia nositele tohoto vyznamenání a požádal o povýšení do rytířského stavu. O predikát Braun neusiloval. Listinou ze 7. listopadu 1861 získal predikát rytíř (Ritter von) a požadovaný erb:
Modro-černě polcený štít. V pravém poli jsou tři zlaté hvězdy nad sebou, z nichž spodní je posunuta do pravého dolního okraje štítu. V levém poli se vidí stříbrná lidská lebka en face. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby, pravá s modro-zlatými, levá s černo-stříbrnými přikrývadly. Klenotem na pravé je pět per - modré, zlaté, modré, zlaté a modré, na které je položena zlatá hvězda, na levé opět pět pery - černé, stříbrné, černé, stříbrné a černé, před nimiž se vidí stříbrná lebka. Pod štítem je modrá páska se zlatým heslem TE DUCE.
Adolf rytíř Braun byl vyslancem ve Frankfurtu i ve zlomovém roce 1863, kdy rakouský císař František Josef jako prezident Německého spolku svolal do tohoto města německé panovníky na zvláštní jednání. Předmětem rozhovorů měla být reforma spolkové ústavy, jež by trvale zaručila hegemonii Rakouska v Německém spolku. Plán ale ztroskotal, když pruský král Vilém I., přesvědčený svým ministerským předsedou a ministrem zahraničí Bismarckem, účast na konferenci odmítl. Následující léta přinesla nárůst napětí v německém prostoru, kde se schylovalo ke konečnému měření sil mezi Pruskem a Rakouskem. Právě v této době byl Braun, uznávaný expert na německou problematiku, jmenován dvorním radou a povolán do Vídně, kde byl jmenován novým ředitelem císařovy kabinetní kanceláře. Postupně se stal jedním z nejbližších panovníkových spolupracovníků, který mu také 16. dubna 1873. udělil komandérský kříž královského uherského řádu svatého Štěpána, na jehož základě byl 4. července 1873 povýšen do stavu svobodných pánů s predikátem svobodný pán (Freiherr von) a byl mu upraven erb:
Zlato-modře čtvrcený štít s černým srdečním štítkem, ve kterém se vidí stříbrná lidská lebka en face. V prvním a čtvrtém poli vyrůstá z dělící linie černý orel s červeným jazykem, ve druhém a třetím jsou nad sebou tři stříbrné hvězdy, z nichž prostřední je posunuta doleva. Na štítě stojí koruna svobodných pánů a na ní je korunovaná turnajská přílba s černo-zlatými a modro-stříbrnými přikrývadly. Klenotem je pět per – černé, zlaté, černé, zlaté a černé, se stříbrnou hvězdou na prostředním z nich. Štít drží dva hnědí medvědi stojící na bronzové arabesce, na které je zavěšena zlatá páska s černým heslem TE DUCE.
Baron Braun zůstal panovníkovým služebníkem až do vysokého věku a penzionován byl na vlastní žádost až roku 1899, kdy mu bylo již 81 let. Na odpočinku často pobýval ve štýrském lázeňském městečku Bad Aussee nedaleko císařova letního sídla Ischlu, kde také zemřel .
Adolf Braun se zřejmě v době svého působení ve Frankfurtu nad Mohanem oženil s Louise Borgnisovou (1837-1897), která z tohoto města pocházela. V manželství se narodilo pět synů: Karl, Franz, Alois, Ernst a Alexander. Všichni byli státními úředníky a je velmi pravděpodobné, že v kariéře jim pomohly právě otcovy kontakty. Mladší synové působili ve státní správě. Franz a Erst byli okresními hejtmany, Alois sekretářem zemské vlády v Korutanech a Alexander zastával úřad lesního asistenta.
Nejvyššího postavení dosáhl nejstarší Adolfův syn Karl (*1859). Roku 1883 vstoupil ve funkci vyslaneckého atašé do c. a k. zahraniční služby a jeho prvním působištěm se stal nizozemský Haag. Poté sloužil v Bruselu (1884-1885), Berlíně (1885-1887) a Konstantinopoli (1887-1889). Roku 1889 byl přeložen do Stuttgartu a roku 1892 se stal legačním tajemníkem. V letech 1893 až 1895 působil opět na vyslanectví v Haagu, kde měl od roku 1893 funkci titulárního legačního rady II. kategorie. Skutečným legačním radou II. kategorie se stal roku 1895, kdy byl přeložen do Mnichova. Zde působil až do roku 1899 a téhož roku se stal legačním radou I. kategorie. V letech 1899 až 1902 zastával v Káhiře úřad generálního konzula I. kategorie a diplomatického agenta s titulem a charakterem mimořádného a zplnomocněného vyslance. Roku 1902 byl ve stejné funkci přeložen do Sofie. Významným zlomem v jeho kariéře byl rok 1904, kdy se stal vyslancem. Nejprve působil v bulharské Sofii, později v Drážďanech. Byl velmi ctižádostivý a hodnost vyslance ho zcela neuspokojila. Všeobecně se vědělo, že toužil po jmenování tajným radou, který by jej opravňoval k užívání predikátu „excelence“, který získal až roku 1910.
Roku 1909 byl Braun přeložen do Řecka. V Athénách se mu však nelíbilo a v březnu 1912 požádal z rodinných důvodů o přeložení zpět do Drážďan. Zpět do saského hlavního města se vrátil roku 1913. Ještě roku 1909 ocenil rakouský císař jeho zásluhy o monarchii velkokřížem řádu Františka Josefa a roku 1913 pak řádem Železné koruny I. třídy. Braun zůstal v Drážďanech i během celé první světové války. V Drážďanech prožil konec války a 20. listopadu 1918 byl penzionován. Podobně jako řada kolegů však dlouho marně čekal na první splátku penze. Nepřekvapí proto, že byl velmi rozhořčen nové poměry ostře kritizoval.
Županič, Jan. Adolf Braun, muž v pozadí. Genealogické a heraldické informace, 2006, vol. XI (XXVI.), s. 35-42.
Županič, Jan – Horčička, Václav – Králová, Hana, Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie, Praha 2009.
