Předkové Boschanů údajně pocházeli z Poznaně, ale v 18. století byl již rod usazen v uherském Novém Městě nad Váhom (na dnešním Slovensku), kde se jeho členové zabývali obchodem. Kolem roku 1808 se jeden člen rodu usadil ve Vídni a již jeho potomky se rod silně rozvětvil. Vídeňští Boschanové se většinou zabývali obchodem, ve třetí generaci se však objevil jedinec, který mimořádným způsobem vynikl i ve státní službě. Alexander (1809-1878) se narodil ve Vídni a v mladém věku konvertoval ke katolictví, což nepochybně mělo na jeho kariéru výrazný vliv.
Na vídeňské univerzitě Boschan vystudoval práva a roku 1832 nastoupil jako auskultant u městského a zemského soudu v Gorici. Roku 1837 úspěšně složil soudcovské zkoušky a o tři roky později byl přeložen do Terstu, kde se stal aktuárem a byl pověřen vedením vlastního oddělení pro trestní záležitosti. Nejvyšším císařským rozhodnutím z 15. října 1844 byl povýšen na radu a přeložen k soudu do jihotyrolského Roveretta. Zde ale nepobyl dlouho a 18. července 1846 se jeho novým působištěm stal trestní tribunál v Miláně, kde jej také zastihla revoluce roku 1848. Během války se ocitl v ohrožení života a byl dokonce postaven před revoluční tribunál. Po osvobození získal nové místo jako rada městského a zemského soudu v Linci a byl pověřen vedením procesů s velezrádci. Roku 1850 se vrátil jako vrchní zemský soudní rada do Terstu a stal se vedoucím zdejšího státního zastupitelství. Jeho hlavním úkolem zde bylo potírání banditismu. Ve své činnosti byl tak úspěšný, že jej císař roku 1851 dosadil do úřadu prezidenta zemského soudu v Istrii.
Nejvyšším rozhodnutím ze 7. listopadu 1859 byl jmenován prezidentem krajského soudu ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt), kde se významně zasloužil o stavbu nové věznice. Jak bylo později zdůrazněno, finance na její stavbu nezískal jen ze státních prostředků, ale také od řady dárců. Roku 1860 stál u vzniku spořitelny (Sparkasse) ve Vídeňském Novém Městě, kde v letech 1860-1869 zastával funkci předsedy dozorčí rady.
6. listopadu 1864 panovník jmenoval Alexandra Boschana prezidentem zemského trestního soudu ve Vídni. Ve svém novém úřadě se intenzivně zabýval zlepšením životních podmínek (zejména hygieny) vězňů, za což mu bylo 26. ledna 1867 vysloveno nejvyšší uznání. Největší Boschanovou zásluhou v humanitární oblasti ale bylo založení Spolku na podporu propuštěných vězňů a byl též členem výboru Spolku pro nezaopatřené děti. Tyto dobročinné aktivity, stejně jako dlouholeté pracovní zásluhy prokázané ve službě a věrnost a oddanost panovníkovi a habsburskému domu ocenil František Josef kabinetním listem z 2. března 1867, jímž Alexandrovi udělil řádu Železné koruny III. třídy.
3. června téhož roku požádal Alexander o povýšení do rytířského stavu na základě řádových statut. Listinou z 21. června 1867 pak byl povýšen do rytířského stavu s predikátem rytíř Boschan (Ritter von Boschan) a získal erb:
V modrém štítě stojí na skalnatém, zčásti travou porostlém vrchu zlatý lev s červeným jazykem držící v předních tlapách zlatou kotvu s příčným břevnem a závěsným kruhem. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby s modro-zlatými přikrývadly. Z pravé vyrůstá zlatý lev s červeným jazykem, na levé je pak zlatá kotva mezi dvěma otevřenými, zlato-modře dělenými křídly. Pod štítem je modrá páska se zlatým heslem IN SPE ET FIDE.
Alexander rytíř Boschan byl ženatý s Elisabet Danieli, se kterou měl tři syny. Nejstarší Artur zastával úřad vrchního inspektora Severozápadní dráhy, Albert žil Suchých Krutech (Dürnkrut) v Dolních Rakousích a Eugen byl advokátem ve Vídni a členem správní rady rakouské Zentral-Boden-Kreditbank.
