Předkové Boschanů údajně pocházeli z Poznaně, ale v 18. století byl již rod usazen v uherském Novém Městě nad Váhom (na dnešním Slovensku), kde se jeho členové zabývali obchodem. Kolem roku 1808 se jeden člen rodu usadil ve Vídni a již jeho potomky se rod silně rozvětvil. Zatímco v první i druhé generaci se vídeňští Boschanové převážně zabývali obchodem, od třetí generace je nacházíme také na významných postech státní správy. Roku 1867 byli tři členové rodiny – Alexander (1809-1878), prezident zemského trestního soudu ve Vídni, Friedrich (1817-1871), velkoobchodník ve Vídni, císařský rada a přísedící obchodního soudu, a Wilhelm (1813-1890), burzovní rada, zastupující prezident dolnorakouské Escomptní banky, ředitel dolnorakouské Sparkasse a velkoobchodník ve Vídni – povýšeni na základě zisku řádu Železné koruny III. třídy do rytířského stavu. Rodina sice byla židovského původu, v letech 1818-1839 ale většina jejich členů (v generaci výše uvedených nobilitantů) konvertovala.
Vrstevníkem rytířů Boschanů byl velkoprůmyslník Wilhelm Boschan (1845-1920). Podobně jako jeho předkové se věnoval obchodu a již roku 1868 se stal společníkem rodinné firmy „Gebrüder Boschan“ založené o čtyři roky dříve. Podnik, roku 1871 vyznamenaný titulem dvorního dodavatele, obchodoval jednak se semeny zemědělských plodin, jednak s hornickými a hutními produkty, přičemž se specializoval na tehdy ještě poměrně vzácný hliník a oxid zinečnatý, a exportoval je dále do Německa, Ruska a Orientu. Počátkem 20. století měla firma roční obrat několik milionů korun.
Wilhelm se roku 1878 stal členem vídeňské obchodní a živnostenské komory a později byl jmenován přísedícím jejího smírčího soudu a komunikačního výboru. Roku 1888 byl povolán jako stálý referent do státní železniční rady a později i do dalších komisí a výborů. Roku 1890 získal vysoce prestižní funkci cenzora Rakousko-uherské banky. Podílel se ale i na humanitárních aktivitách a byl členem spolkového výboru rakouské společnosti Červeného kříže a prvním viceprezidentem dolnorakouského pomocného spolku „Červený kříž“. Navíc proslul jako mecenáš umění, vynakládal velké částky na nákupy u slavných umělců a svou proslulou sbírku vedut města Vídně daroval vídeňské Modernen Galerie.
Za tyto zásluhy byl jmenován komerčním radou, roku 1897 získal titul císařského rady, o rok později rytířský kříž řádu Františka Josefa a nejvyšším rozhodnutím z 28. prosince 1902 jej císař povýšil do šlechtického stavu bez taxy. Následně diplomem z 27. března 1903 získal Wilhelm Boschan čestný titul šlechtic (Edler von) a erb:
Červený štít se zlatou hlavou, ve které se vidí rostoucí černá orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem. Spodní pole je dělené červeným hrotem, ve kterém jsou tři červené štítky (2:1). Napravo od hrotu je stříbrná Merkurova hůl, nalevo stříbrný heroldský kříž. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou dvě zavřená červená křídla – přední dělené stříbrno-červeně, zadní zlato-černě.
Wilhelm šlechtic Boschan měl také zásluhu na zřízení budovy obchodní a živnostenské komory ve Vídni, po jejímž dokončení roku 1907 mu bylo vysloveno nejvyšší uznání a roku 1908 udělen řád Železné koruny III. třídy. Protože jeho manželství zůstalo bezdětné, požádal 9. března 1910 panovníka o přenesení svého titulu na synovce Georga a Heinricha, syny jeho staršího bratra Georga (1840-1918).
Georg Boschan byl stejně jako jeho bratr společníkem firmy „Gebrüder Boschan“, na rozdíl od svého sourozence se ale angažoval i v politice. Roku 1872 byl zvolen do obecního zastupitelstva města Vídně, kde zasedal 23 let. Několik let zde působil ve funkci předsedy sirotčího a finančního odboru a v letech 1891-1895 zasedal v městské radě. Za své zásluhy byl roku 1882 odměněn rytířským křížem řádu Františka Josefa. Později se stal i poslancem dolnorakouského zemského sněmu. S Marií Gaußovou (1848-1903) měl vedle dvou dcer i výše zmíněné syny, kteří byli od počátku 20. století společníky rodinné firmy.
Protože ministerstvo vnitra prosbu Wilhelma šlechtice Boschana schválilo, přenesl císař nejvyšším rozhodnutím z 8. prosince 1910 ze zvláštní milosti jeho titul, predikát a erb na oba synovce, což bylo 6. února 1911 konfirmováno i prostřednictvím listin pro každého z bratrů.
Starší Georg (1875-1957), komerční rada a c. k. rytmistr v záloze, se roku 1911 oženil s Leonou Aebly zubenannt Kilchmatter (*1886). Vlastníl obytný a obchodní dům v Traungasse 6 ve třetím vídeňském okrese nedaleko Belvederu, kde i bydlel. V manželství se narodila až poměrně pozdě jediná dcera Erika (*1926), jež se provdala za dr. Hanse Reicherta.
Mladší Heinrich (1877-1952) absolvoval slavné vídeňské gymnázium U Skotů (Schottengymnasium) a na vídeňské univerzitě získal doktorát práv. Vojenskou službu zakončil jako c. k. hejtman. Kromě působení v podniku „Gebrüder Boschan“ byl také generálním ředitelem továrny na hliník v Lendu. Roku 1906 se ve Vídni oženil s Alicí (*1882), dcerou Moritze rytíře Mannera, původem z podnikatelské rodiny, a bydlel ve vile v Larochengasse 27 nedaleko Schönbrunnu. Kromě této nemovitosti byl i spoluvlastníkem výše zmíněného domu na Traungasse.
Wilhelm šlechtic Boschan pokračoval v humanitárních aktivitách i ve vysokém věku. Finančně podporoval dobročinnost řádu Německých rytířů a byl nositelem nákrčního Mariánského kříže. Za první světové války byl druhým viceprezidentem rakouské společnosti Červeného kříže a za zásluhy získal Čestný odznak Červeného kříže I. třídy s válečnou dekorací. Jeho služby státu i potřebným pak ocenil císař Karel I. nejvyšším rozhodnutím ze 4. dubna 1917, když jej bez taxy povýšil do rytířského stavu. Diplomem z 1. března 1918 byl Wilhelmovi potvrzen titul rytíř Boschan (Ritter von Boschan) a byl mu polepšen erb:
Červený štít se zlatou hlavou, ve které se vidí rostoucí černá orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem. Spodní pole je dělené stříbrným hrotem, ve kterém jsou tři červené štítky (2:1). Napravo od hrotu je stříbrná Merkurova hůl, nalevo stříbrný heroldský kříž. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou dvě zavřená křídla – přední dělené stříbrno-červeně, zadní zlato-černě.
K přenesení rytířského titulu na synovce již nedošlo. Protože ani Georg, ani Heinrich neměli mužské potomky, vymřel rod šlechticů Boschanů již v této generaci.
Jäger-Sunstenau, Hanns, Die geadelten Judenfamilien in vormärzlichen Wien, Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades an der philosophischen Fakultät der Universität Wien, Wien 1950.
