Rod Berthierů je selského původu. Počátkem 17. století se připomíná Michel Bertier, který pocházel z Chaource v Champagni a usadil se jako kolář v Tonnere ve Franche-Comté. Oženil se s Jeanne Dumezovou a jejich jediným synem byl Jean-Baptiste (1721–1804).
Narodil se 8. ledna 1721 v Tonnere. Roku 1745 se jako poručík francouzské armády a inženýr věnoval výchově budoucích ženijních důstojníků. Roku 1758 byl povýšen na podplukovníka a vojenského inženýra-geografa ve Vojenském kartografickém ústavu (Dépôt de la Guerre), který reorganizoval. Od roku 1759 zodpovídal také za výstavbu kasáren.
V červenci 1763 byl za své zásluhy králem Ludvíkem XV. povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen erb:
V modrém štítě dva zkřížené stříbrné meče se zlatým jilcem a záštitou provázené nahoře zlatým sluncem, po stranách a dole zlatým hořícím srdcem.
Jean-Baptiste se roku 1749 oženil s Marie-Françoise L’Huillier de la Serre (†1783), níž měl syny Louise-Alexandra (viz níže), Césara-Gabriela (1765–1819), pozdějšího hraběte císařství a Victora-Léopolda (1770–1807), jehož synové získali tituly hraběte a baronů císařství. V červnu 1791 se oženil podruhé s Élisabeth Chevronovou, s níž měl dalšího syna Alexandra-Josepha (1792–1849), pozdějšího vikomta.
Nejstarší linii rodu založil Louis-Alexandre (1753–1815) který se narodil ve Versailles 20. listopadu 1753. Šel v otcových stopách a jako jedenáctiletý, roku 1764, byl přijat na Královskou inženýrskou školu v Mezières (École royale du génie de Mézières), kterou ukončil v roce 1766. Stal se vojenským geografem a inženýrem a účastnil se americké války za nezávislost. Roku 1778 se stal plukovníkem královské armády.
Po vypuknutí revoluce roku 1789 byl generálmajorem Národní gardy. Přestože byl příznivcem změn, pomohl k emigraci řadě osobností starého režimu, mj. členům královské rodiny. Jeho rychlý vzestup započal roku 1796, kdy byl jmenován velitelem štábu Napoleonovy italské armády. Později sám převzal velení, obsadil roku 1798 Řím a vyhlásil zde republiku. Opět jako náčelník Bonapartova štábu se účastnil expedice do Egypta, odkud se s Napoleonem vrátil do Francie a podílel se na brumairském převratu.
V letech 1800–1807 zastával úřad ministra války. Roku 1804 byl povýšen na polního maršála a téhož roku mu byl svěřen nově zřízený (resp. obnovený) úřad velkolovčího Francie (Grand Veneur de France), jeden z nově zřízených velkých úřadů císařství.
Dne 30. března 1806 jej Napoleon I. jmenoval suverénním knížetem z Neuenburgu/prince de Neufchâtel, dříve pruského území, které mu zároveň udělil jako léno. Při této příležitosti mu byl změněn erb:
Ve zlatě červený kůl se třemi stříbrnými krokvemi [znak knížectví Neuchâtel]. Modrá hlava suverénního knížete.
Následně se Berthier účastnil všech Napoleonových tažení. Po porážce rakouského císaře Františka I. ve válce roku 1809 mu 31. prosince 1809 udělil také titul kníže z Wagramu/prince de Wagram, který byl spojen s jeho úřadem velkohodnostáře císařství, polepšil mu erb:
Polcený zlatý štít s polcenou. Vpravo vyniká z černé poltící linie modře obrněná pravá paže se zlatými okraji plátů držící svisle vzhůru černý meč se šikmo položeným černým štítkem přes loket. V něm je zlatá litera W uvnitř zlaté volné zúžené bordury (fr. orle) obklopené zlatou devizou COMMILITONI VICTOR CAESAR. Modrá hlava posetá zlatými včelami (kníže-velkohodnostář). Vlevo červený kůl se třemi stříbrnými krokvemi. Modrá hlava suverénního knížete. Štít je ovinut řádem Čestné legie a podložen zkříženými maršálskými holemi. Z oblaku pod patou štítu vynikají dvě pravé paže držící stříbrný meč konetábla Francie posypaný zlatými včelami, pravá ruka je nahá, levá ve zlaté rukavici. Vše na modrém, hermelínem podšitém plášti splývajícím z knížecí koruny.
Byl také účastníkem tažení do Ruska a během Napoleonových ústupových bojů byl v lednu 1814 zraněn v bitvě u Brienne. Za restaurace byl jmenován francouzským pairem a kapitán-poručíkem obnovené královské gardy. Jeho knížectví Neuenburg se vrátilo do rukou pruského krále a Berthier byl odškodněn rentou ve výši 34 000 tolarů.
Když Napoleon uprchl z Elby, odmítl jej podpořit a odešel s Ludvíkem XVIII. do exilu. Z neznámých důvodů ale u něj upadl v nemilosti, a proto se i s rodinou usadil v bamberské rezidenci. Když městem 1. června 1815 projížděla ruská dragounská divize, vypadl z okna v druhém patře rezidence a na místě zemřel. Dosud není jasné, zda šlo o nehodu či sebevraždu.
Roku 1808 se oženil s Marií Alžbětou Amálií Františkou (1784-1849), dcerou Viléma, falckraběte zweibrücken-birkenfeld-gelsenhausenského, od roku 1799 prvního vévody bavorského (in Bayern) a v letech 1803–1806 místodržitele vévodství Berg. Manželům se narodil syn Napoléon-Alexander (1810–1887) a jako pohrobek dcera Marie Anne Wilhelmine (1816–1878), manželka politika Julese Lebruna de Plaisance (1811–1872), jediného syna Alexandra Lebruna (1780–1812), barona císařství a synovce a dědice Anne Charlese Lebruna (1775–1859), 2. vévody z Plaisance.
Napoléon-Alexander se po smrti svého otce stal druhým knížetem. Ludvík XVIII. mu 31. srpna 1817 udělil titul vévoda z Wagramu/duc de Wagram a změnil erb, ve kterém se opět objevil starý rodový erb kombinovaný se znakem dynastie Wittelsbachů, ze něhož pocházela jeho matka:
Čtvrcený štít se zlatým srdečním štítkem. V něm z okraje vyrůstá modře obrněná pravá paže se zlatými okraji plátů držící svisle vzhůru černý meč se šikmo položeným červeným štítkem s černou literou W přes loket. V 1. a 4 modrém poli jsou zkřížené stříbrné meče se zlatým jilcem a záštitou provázené nahoře zlatým sluncem, po stranách a dole zlatým hořícím srdcem. 2. a 3. pole je kosmo routováno stříbrno-modře.
Za vlády Napoleona III. byl Napoléon-Alexander významným politikem. Po vzniku republiky odešel do ústraní. S Zénaïde Françoise Claryovou (1812–1884), členkou další významné rodiny prvního císařství, měl dvě dcery a syna Alexandra (1836-1911), 3. knížete a 2. vévodu z Wagramu. Roku 1882 se oženil s členkou slavné rodiny Rothschildů, Berthou Clarou (1862–1903), s níž měl dvě dcery a syna Alexandra (1883–1918). Padl v květnu 1918 jako kapitán myslivců ve třetí bitvě u Aisne. Neoženil se a s ním rod vymřel. Ze vztahu s Marie-Louise Salivasovou však měl dceru Monique (1914–2000), která užívala jméno Berthier.
Michal FIALA – Jan ŽUPANIČ
