Ve Francouzském království byla šlechta zrušena výnosem Národního shromáždění z 19. června 1790. Tento právní stav zůstal zachován i poté, co se roku 1804 Napoleon Bonaparte prohlásil císařem Francouzů. Narušení ústavou nařízené rovnosti ovšem znamenalo již zřízení Řádu Čestné legie roku 1802, přestože podle původních statut byl jeho nositel označován jako legionář (légionnaire), nikoli rytíř (chevalier).
Roku 1806 vytvořil Napoleon pro některé své příbuzné lenní státy ve střední a jižní Evropě a několika osobám udělil tituly knížat (prince), ovšem k vytvoření šlechty císařství došlo teprve dekretem z 1. března 1808. Stejné tituly se udílely i v Italském království, které bylo personální unii spojeno s Francií. Nová šlechta se zásadním způsobem lišila od někdejší elity bourbonské monarchie. Její hierarchie byla čtyřstupňová: na nejvyšší příčce stáli vévodové (francouzsky duc, italsky duca), pod nimi hrabata (comte/conte), baroni (baron/barone) a nejníže rytíři (Chevalier/Cavalieri).
Tituly bylo možné získat udělením nebo automaticky ziskem úřadu, který byl s příslušným titulem spojen. Ministři a arcibiskupové tak byli hrabaty, biskupové barony atd. Rytířský titul pak mohl být jak udělen panovníkem, tak automaticky získán spolu s nabytím Čestné legie, později též s Řádem sjednocení (založen 1811) a v Itálii s Řádem železné koruny (založen 1805). Při nobilitaci nehrál roli vliv původ či dřívější postavení. Rytíř císařství tedy mohl být za starého režimu markýzem.
Mimo uvedenou stupnici stály tituly suverénních knížat (princes souverains), které byly většinou udíleny jen osobám z širšího Napoleonova příbuzenstva vládnoucím v lenních státech Francie. Specifickou skupinu představovali tzv. velkohodnostáři císařství (grandes dignités de l’Empire). Ti byli jmenováni do úřadů na doživotí, automaticky se stávali senátory, členy státní i tajné rady a náležela jim zvláštní renta. Náležel jim titul knížete císařství (princes de l'Empire) a u dvora postavení ihned za suverénními knížaty. Roku 1806, tedy ještě před vznikem šlechty císařství, byl takto oceněn např. Louis-Alexander Berthier, později i několik dalších. Území, ke kterým se tituly vázaly, byla bezprostředními lény císařství bez jakýchkoli suverénních práv. Titul knížete císařství nebyl nikdy dědičný, mohl být ovšem transformován do titulu vévody pokud došlo ke zřízení majorátu v hodnotě 200 000 franků.
Knížata se od ostatní šlechty odlišovala i v oblasti heraldiky. Suverénní knížata totiž kladla svůj erb na modrý, hermelínem podšitý plášť vycházející z knížecí koruny, zatímco knížata císařství na modrý, zlatými včelami posetý a hermelínem podšitý plášť splývající z knížecího baretu. K erbům držitelů ostatních titulů buď pláště vůbec nepatřily (rytíř, baron a hrabě), nebo měly (u vévodů) podobu pláštěnky modré barvy podšité popeličinou a splývající přímo z baretu na štítu.
Tituly byly udíleny pouze ad personam. Dědičnost v primogenituře podle císařského dekretu z roku 1808 připadala v úvahu jen u tří vyšších stupňů a to na základě vytvoření majorátu. Ten mohl vzniknout jen ze statků nezatížených hypotékou (pozemků, panství, domů či akcií Francouzské banky), přičemž upřednostňovány byly nemovitosti. Existovaly tři možnosti zřízení takového svěřenectví. Buď potřebné majetky daroval sám císař, nebo je shromáždil sám žadatel, případně byla možná kombinace obou předchozích. Předepsaný výnos svěřenectví se odlišoval podle titulu. Hrabata tak musela prokázat, že disponují příjmem ve výši 30 000 franků, ze kterých třetina musela pocházet z vytvořeného majorátu, u baronů šlo o 15 000 franků, z nichž 5000 muselo být součástí příjmů majorátu.
Rytířský titul podle původních představ dědičný nebyl, existovalo ovšem několik možností jeho převodu na potomky. Osoby, které doložily roční příjem ve výši alespoň 3000 franků, mohly prostřednictvím zvláštního dekretu dosáhnout určité dědičnosti titulu v mužské linii. Omezení spočívalo v tom, že ke konfirmaci muselo docházet v každé generaci a předpokladem držby titulu tak bylo patřičné ekonomické zázemí. Tento předpis byl zmírněn dekretem z 3. března 1810, který toto ověřování nařizoval jen v prvních třech generacích. Poté byl titul dědičný automaticky. Od dubna 1810 bylo možné stát se rytířem císařství i na základě prokázání jistého příjmu, přičemž pravidla dědičnosti byla stejná jako v předchozích případech.
Výjimečné bylo krátké období od září 1809 do května 1810, kdy celkem 116 členů řádu Čestné legie, kteří zároveň vlastnili rozsáhlé majetky, dosáhlo zrovnoprávnění s držiteli vyšších titulů, když byl jejich rytířský titul prohlášen za dědičný. Na základě dekretu z 26. srpna 1811 mohli o titul rytíře žádat i šlechtici z území, které Francie během své expanze anektovala.
Žádná jiná, než titulární privilegia nebyla s držbou napoleonských titulů spojena. V Rakousku proto po Napoleonově pádu nebyly tyto tituly uznávány jako dědičné a zřizování majorátů pro jejich nositele nebylo povoleno. Již existující svěřenectví sice byla zachována, ale s nimi spojené šlechtické tituly se podle napoleonských regulí potvrzovaly jen jako primogeniturní a nenáležely celému rodu. Celkově ale bylo v rakouské Itálii potvrzeno jen velmi málo napoleonských titulů. V Benátsku šlo jen o dvacet případů, ze kterých devatenáct zaniklo smrtí nositele (srov. Treves).
Jedinou výjimku představoval baronát, jenž diplomem ze 17. září 1811 získal padovský podestà Gaetano Bernardo Onesti. Protože zároveň založil majorát, mohl titul přejít titul na jeho adoptivního syna Francesca Giacoma Fioravantiho, jenž se začal psát Onesti-Fioravanti, a následně i další potomky podle zásad primogenitury.
------------
Kovařík, Jiří A., Napoleonská heraldika a šlechta císařtví, in: Heraldická ročenka 1975, s. 18-34.
