Susan

Johann Susan (1795­/96–1887) se narodil v Mannersdorfu u Vídně. Původně pracoval v obchodní firmě a stal se obchodníkem. Nakonec se ale rozhodl pro vojenskou kariéru a 5. června 1813 vstoupil jako vojín ex propriis ke 4. kyrysnickému pluku císař Ferdinand, kde byl 28. srpna 1814 povýšen na desátníka. 21. května 1814 byl přeložen k pěchotě, k 39. pěšímu pluku Don Miguel, kde byl 19. února 1821 povýšen na podporučíka. Poté, co se 16. února 1825 stal nadporučíkem, byl přeložen k 30. pěšímu pluku Nugent, odkud se 1. prosince 1828 vrátil zpět k 39. pěšímu pluku. 16. prosince 1830 byl převelen k 10. pěšímu pluku Mazzuchely, v jehož řadách získal 18. prosince 1830 hodnost kapitán-poručíka. Na hejtmana byl povýšen 1. dubna 1831 a zároveň předložen k 39. pěšímu pluku. 11. března 1835 se stal majorem u 19. pěšího pluku Karl Schwarzenberg. Současně s povýšením na podplukovníka (16. ledna 1839) byl přeložen k pěšímu pluku č. 12 posádkou v Banátu a 16. dubna 1842 byl jmenován jeho velitelem a plukovníkem.

Po vypuknutí revoluce roku 1848 byl nasazen v Itálii a během obléhání Benátek, 31. května 1848, povýšen na generálmajora a velitele brigády a stal se blízkým spolupracovníkem maršála Radeckého. V říjnu téhož roku se účastnil dobytí Vídně a za hrdinství prokázané v bojích na předměstí Sankt Marx byl vyznamenán rytířským křížem Leopoldova řádu.

Počátkem roku 1849 byl převelen ke generálnímu štábu v Uhrách. Zde byl zpočátku podřízen polnímu zbrojmistrovi Ludwigu svobodtaké nému pánu von Welden a následně polnímu zbrojmistrovi Juliovi svobodnému pánu von Haynau. Stal se jeho důvěrníkem a 9. května 1849 také generálním pobočníkem. Během uherského tažení prosazoval co nejpřísnější postup proti uherským povstalcům a spolu s ním organizoval popravu 13 uherských generálů v Aradu 6. října 1849. Krátce nato, 16. října 1849, byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka a byl pověřen velením nad druhým armádním sborem.

Dne 21. srpna 1849 (diplom byl ovšem vydán až 8. března 1850) císař František Josef I. ocenil Susanovy mimořádné zásluhy a statečnost Řádem Železné koruny II. třídy, na jehož základě podmaršálek obratem požádal o nobilitaci. Listinou danou 9. dubna 1850 ve Vídni jej František Josef I. povýšil do stavu svobodných pánů, udělil mu predikát svobodný pán/Freiherr von Susan a erb:

Ve stříbrno–červeně děleném štítě lev střídavých tinktur s červeným jazykem držící v pravé přední tlapě zlatý meč. Na štítě spočívá koruna svobodných pánů a na ní korunovaná turnajská přílba s červeno–stříbrnými přikrývadly. Klenotem je rostoucí lev ze štítu. Štítonoši jsou vpravo stříbrný, zpět hledící lev s červeným jazykem, vlevo stříbrný, zpět hledící kůň, oba stojící na červené pásce se stříbrnou devizou MIT GOTT FÜR RECHT UND TREUE.

V roce byl 1850 byl Susan přeložen do lombardské Brescie, kde převzal velení nad 7. armádním sborem. V roce 1853 byl jmenován čestným velitelem pěšího pluku č. 26. Roku 1855 se stal v Brescii vojenským velitelem a zároveň velitelem města. O dva roky později byl pověřen velením nad pevností Olomouc. Penzionován byl 6. listopadu 1859. Zemřel ledna 1887 ve Vídni.

Johann Susan se oženil s Mathilde Bossányi von Nagy-Bosány ze starého uherského rodu, s níž měl jedinou dceru Emmu (*23. srpna 1839). Ta se se 10. dubna 1860 provdala za plukovníka a velitele 60. pěšího pluku Ándora Máriássyho de Markus- und Batizfalva (*3. března 1816, +28. ledna 1871).

Rod Máriássy, ze kterého Susanův zeť pocházel, patřil mezi nejstarší a nejváženější v hornouherské Spišské župě. Poprvé je zmiňován již roku 1264 a postupně se rozdělil do několika linií. Dvě z nich byly v letech 1840 a 1888 povýšeny do uherského baronského stavu.

Emma Susanová měla Ándorem Máriássym dva syny, z nichž starší zemřel ještě v dětském věku. Mladší syn Géza (1864–1930) se narodil v Olomouci 15. ledna 1864. Pokračoval v rodové tradici a jako jedenáctiletý nastoupil studium v Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě.

Rod Máriássy navzdory svému starobylému původu ovšem patřil jen mezi uherskou nižší šlechtu a v Předlitavsku nedisponoval ani rytířským titulem. Protože Ándor zemřel již 1871, snažil se Susan vylepšit alespoň společenskou pozici svého vnuka. S odkazem na své dlouholeté služby a zásluhy o monarchii požádal 26. března 1879 panovníka, aby byl na něj přenesen jeho panský stav. Snad s ohledem na stáří a vážnost rodu Máriássy však kupodivu nepožádal, aby na něj přešlo také jeho jméno, případně erb. To nebylo zcela obvyklé.

Protože měl Géza uherské občanství, musela s přenesením baronátu souhlasit Budapešť. Ta nejen námitky nevznesla, ale prosbu doporučila a navíc konstatovala, že je po otci dědicem podílu z rodového majetku ve výši 100 000 zlatých, který mu zajistí patřičný životní standard. Císař proto nejvyšším rozhodnutím ze dne 5. června 1879 žádosti vyhověl.

Příslušný diplom byl vydán ve Vídni 4. listopadu 1879. Na Gézu Máriássyho de Markus- und Batizfalva byl jejím prostřednictvím přenesen rakouský stav svobodných pánů jeho děda Johanna svobodného pána von Susan a zároveň mu byl potvrzen rodový erb. Géza se roku 1916 v Budapešti oženil se svou vzdálenou příbuznou baronkou Eszter Máriássy. Zemřel 7. prosince 1930 v Markušovcích (Márkusfalva) na Slovensku.

 

 

Michal FIALA – Jan ŽUPANIČ

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  

Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com