Felix Gozani (1745–1824) byl potomkem staré, původně sardinské rodiny, která se později usadila v Luzzogno u Omegna v Piemontu a koncem 16. století v Casale Montferrato. Zde se Gozaniové věnovali obchodu se železem a ledkem, který byl důležitý pro výrobu střelného prachu, a finančnictví. Za získané peníze koupil Giovanni Gozani (1594-1676) roku 1670 léno San Giorgio, ke kterému rodina později připojila i hraběcí titul. Felix pocházel z větve založené Giovanniho starším synem Antoniem (1629-1692), která později užívala tituly conte di San Giorgio, marchese di Perletto.
Felix se narodil se 3. září 1745 v Casale Montferrato Antoniu Felicemu Gozanimu, hraběti di San Giorgio, markýzi di Perletto (16. ledna 1708–29. prosince 1762) a jeho manželce Marianně Caterině Sozia, dceři markýze Colliana. Jako patnáctiletý vstoupil do habsburské armády, kde byl titulován jako markýz Gozani (Marquis Gozani). V letech 1760 a 1761 se účastnil sedmileté války, války s Pruskem roku 1778 a války s Osmanskou říší v letech 1787 až 1789. Roku 1789 byl penzionován jako invalida, ale v prosinci 1795 reaktivován a zařazen k náhradnímu praporu pěšího pluku Thurn. Definitivně do výslužby odešel jako hejtman v roce 1801.
Protože si nenechal v dědičných zemích potvrdit svůj titul, nepatřil zde mezi šlechtice. Nobilitován byl až po podání žádosti 13. května 1817, kdy získal na základě třicetileté vojenské služby prosté šlechtictví. Přestože byl v listině důsledně označován jako markýz Felix Gozani (Marquis Felix von Gozani) k potvrzení tohoto titulu nedošlo. Došlo tak k pozoruhodné události: přestože užíval titulu markýze, patřil jen mezi prostou šlechtu. Stejnou listinou, kterou byl nobilitován, mu byl udělen (respektive potvrzen) erb:
Čtvrcený štít: 1. a 4. v modrém stříbrná lilie. 2. a 3. ve zlatě hlava mouřenína s čelem ovázaným stříbrnou stuhou. Na štítě spočívá korunovaná turnajská přílba s modro – stříbrnými a modro – zlatými přikrývadly. Klenotem je pět stříbrných per.
O století později, roku 1905, požádal jeho pravnuk Artur markýz Gozani (1856–1917), tehdy c. k. major 42. dělostřeleckého pluku, aby mohl mu byly tituly markýze a hraběte potvrzeny jako rakouské, tedy aby byl přijat mezi zdejší vyšší šlechtu, a aby směl užívat predikát markýz a hrabě/Marquis und Conte di Santo Giorgio. Během vyšetřování se ale zjistilo, že na tituly nemá nárok, protože jsou dědičné pouze v primogenituře a on byl třetí syn. Navíc vyšlo najevo, že markýzem nebyl ani jeho předek Felix, protože ani on nebyl prvorozený. Nechal si proto alespoň šlechtickým úřadem Italského království Consulta araldica vystavit potvrzení, že pochází z tohoto šlechtického rodu, což 10. listopadu 1906 vzalo c. a k. Ministerstvo zahraničí na vědomí.
Touhy po vyšším titulu se ale nikdy nevzdal. Jeho snaha dosáhnout posunout svůj rod mezi rakouskou vyšší šlechtu ale byla neúspěšná a žádosti z let 1911, 1912 a 1917 byly zamítnuty. Arthur zemřel 5. června 1917 jako generálmajor ve výslužbě ve Vídni.
Michal FIALA – Jan Županič
------------------------------------
Jan Županič, Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha 2023
