Zlomem ve vývoji rakouské (a také české) heraldiky se stala první čtvrtina 19. století, či lépe 7. srpen 1820, kdy císař František I. svým nejvyšším rozhodnutím zakázal udělování erbů neurozeným osobám. Nárok na znak zůstal vyhrazen pouze šlechtě a heraldika, která byla po staletí živou vědou, doslova záležitostí denní potřeby, se přes noc stala půdou úzce vyvolených. U širokých vrstev obyvatelstva se tak tyto nyní výlučně aristokratické symboly staly postupně předměty závisti, nevole či dokonce nenávisti a to tím spíše, že většina populace nemohla podobných privilegií dosáhnout.
Historicky posledním rakouským erbovníkem se tak stal soudní pokladník z tyrolského Thauru u Innsbrucku Johann Ginner, kterému byl po delším jednání se Spojenou dvorskou kanceláří listinou z 28. května 1818 udělen znak:
Ve zlatém poli je kosmé modré břevno se stříbrným vzhůru obráceným klíčem provázeným ve zlatých polích stříbrnou růží na zeleném olistěném stonku. Na štítě stojí kolčí přílba s modro-zlato-modro-stříbrnou točenicí a modro-zlatými a modro-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou dvě otevřená modrá křídla, mezi kterými se vidí stříbrný klíč ze štítu.
Po tomto datu nebyl v monarchii žádný měšťanský znak udělen – s jedinou výjimkou: Roku 1907 byl konfirmován erb velkoprůmyslníka-nešlechtice Arthura Kruppa (viz Krupp). Osoby, které po roce 1820 chtěly užívat znak a nebyly povýšeny do šlechtického stavu, se dostávaly do konfliktu se zákonem (tzv. Adelsanmassung) a mohly být potrestány peněžitou pokutou či odnětím svobody. Užívání osobních (nešlechtických) znaků nebylo od nejvyššího rozhodnutí císaře Františka I. na našem území nikdy povoleno a více méně tolerováno je teprve po roce 1989.
Županič, Jan, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006.
