Dal Borgo-Netolický

Václav Kazimír hrabě Netolický z Eisenberka (1700–1760), od roku 1739 majitel panství Kost, získal v roce 1757 od Marie Terezie povolení proměnit jeho držbu ze svobodné (alodní) na svěřeneckou (fideikomisní). Podle zakládací listiny fideikomisu z 31. března 1759 měli Kost po případném vymření Netolických po meči získat na mužští potomci jeho dvou dcer, respektive jejích manželů. Protože jediný syn Václava Kazimíra Jan Adam (1731–1769) po sobě nezanechal potomky, přešlo panství na dědice jeho sestry Marie Terezie (†1760), která se roku 1754 provdala za Františka Václava hraběte Vratislava z Mitrovic a Schönfeldu (1721–1779).

Novým vlastníkem se stal jejich syn Antonín Václav (1756–1791), který začal také jako první užívat jméno Vratislav-Netolický/Wratislaw-Netolitzky. Není však zcela jasné, zda užíval také spojených erbů obou rodů, protože jeho dobové vyobrazení dosud není známo. Zemřel v mladém věku a velkostatek zdědil syn Evžen Vratislav-Netolický (1786–1867), polní maršál a rytíř Řádu zlatého rouna, který však zemřel bezdětný.

Po jeho smrti vypukl soudní spor o fideikomis mezi potomky Evženových sester Terezie Vilemíny provdané Pozzo di Borgo (1781–1830) a Alžběty provdané hraběnky Voračické-Bissingen z Paběnic (1783–1857). Důvodem byla především skutečnost, že se Terezie Vilemína provdala hluboko pod svou úroveň a že se jí první dítě narodilo ještě před sňatkem. Manželství s c. k. důstojníkem Josefem (Giuseppem) Pozzo di Borgo (1787–1827) původem z drobné šlechtické rodiny připomínané už ve 12. století a usazené v Ajacciu na Korsice, odkud pocházel i Napoleon, totiž uzavřela až v roce 1810.

Po skončení válek s Francií se Josef s rodinou vrátil do rodného Ajaccia, kde však byl v roce 1827 zavražděn. Terezie Vilemína zemřela o tři roky později. Protože jejich jediný syn Josef (1808–1840) neměl potomky, přešlo rodové dědictví na starší dceru Eleonoru (1811-1849), od roku 1829 provdaná za Giovanniho Saladina dal Borgo. Ten pocházel ze staré pisánské šlechtické rodiny, která přes podobnost jmen neměla s korsickým rodem Pozzo di Borgo nic společného.

Příslušníci rodu užívali titul Cavaliere, nejnižší stupeň italské šlechtické hierarchie. Přesto však dal Borgové patřili po staletí mezi nobilitu Toskánského velkovévodství evidovanou v tamních šlechtických registrech (tzv. libro d´oro). Nejstarším  doložené předek byl zmíněn roku 1640 mezi členy toskánského rytířského Řádu sv. Štěpána. Rod užíval následující erb:

V modrém štítě červené břevno, ze kterého vyrůstá zlatý drak s rozevřenými křídly a červeným jazykem. Pod břevnem šest (3, 2, 1) zlatých koulí. Na štítě stojí otevřená přílba s modro-zlatou točenicí a stejnými přikrývadly. Klenotem je drak ze štítu.

Na dědictví pak vznesl nárok jejich syn Flaminio Dal Borgo (1837–1894), který se po čtyřech letech soudního sporu 30. dubna 1872 stal majitelem fideikomisu. Rok po zisku Kosti Flaminio požádal císaře Františka Josefa I. o povýšení do rakouského hraběcího stavu a o připojení jména a erbu Netolických z Eisenberka. Opíral se přitom o ustanovení fideikomisní listiny panství Kost z roku 1759. Český místodržitel baron Alexander Koller udělení titulu podpořil, ale c. k. ministerstvo 18. prosince v následné zprávě pro císaře Františka Josefa I. bylo rozhodně proti. K tomuto postupu mělo několik důvodů. Nejenže nalezlo v Dal Borgově žádosti některé nesrovnalosti (jeho děd Josef Pozzo di Borgo nenosil v Rakousku titul hraběte, ale rytíře), ale především jeho sociální postavení hraběcímu titulu neodpovídalo. Přestože ve druhé polovině 19. století v monarchii došlo ke značnému nárůstu nobilitací, vždy šlo jen o udělení nižšího šlechtictví či maximálně baronátu. Hraběcí titul zůstal až na výjimky vyhrazen starým rodům se značnými zásluhami o monarchii a příbuzensky provázanými s předními aristokratickými rody říše. Jenže rod Dal Borgo mezi aristokracii nepatřil ani v Itálii. Ministerstvo vnitra nezpochybnilo starobylost rodu, upozornilo ale, že Flaminio nemá žádné zásluhy o monarchii a jeho dosavadní vazby k Rakousko-Uhersku jsou prakticky nulové. Rakouským občanem stal teprve roku 1872, když rezignoval na italskou státní příslušnost a získal domovské právo v České Lípě. V nové vlasti si svůj italský šlechtický titul potvrdit nenechal a de iure tak zde mezi nobilitu nepatřil, byť mu bylo užívání titulu Cavaliere tolerováno. Konstatovalo proto, že udělení hraběcího titulu nepřipadá v úvahu, protože monarchii neprokázal takové služby, které by mohly být nobilitací (dokonce hraběcí!) oceněny.

Stále zde však byl ještě paragraf sedm zřizovací listiny kosteckého fideikomisu, podle kterého měli jeho budoucí držitelé přijmout erb a jméno Netolických. To ministerstvo vnitra uznávalo, ovšem z celé záležitosti vymanévrovalo šalamounsky. Přestože od roku 1820 nebylo udělování nešlechtických erbů v monarchii povoleno, umožnilo mu s přihlédnutím k jeho italskému šlechtickému původu spojit svůj erb se znakem Netolických, a to tak, že na štítě stály dokonce čtyři přílby, což bylo jinak u osob nepatřících mezi vyšší šlechtu zcela nemožné.

Panovník souhlasil a jeho nejvyšším rozhodnutím z 22. prosince 1873 získal Flaminio jméno Dal Borgo-Netolický/Dal Borgo-Netolitzky, ovšem bez šlechtického predikátu von Eisenberg. Ministerská potvrzovací listina byla Flaminiovi vydána 4. srpna 1874. Jejím prostřednictvím také získal erb, ve kterém na hraběcí titul jeho předků odkazovala jen hraběcí koruna na (původně prostřední) přílbě ze znaku hrabat Netolických:

Čtvrcený štít. V prvním a čtvrté pole je modré s červeným břevnem, ze kterého vyrůstá zlatý drak s rozevřenými křídly a červeným jazykem. Pod břevnem šest (3, 2, 1) zlatých koulí (Dal Borgo). Druhé a třetí pole je stříbrno-červeně polcené se skalnatým trojvrším v patě štítu. V pravém poli vyniká z dělící linie černá, zlatě korunovaná orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem, v levém stojí na skále zlatý, zlatě korunovaný dvojocasý lev s červeným jazykem (Netolický). Na štítě je pět korunovaných přileb. I. přikrývadla černo-zlatá, klenotem rostoucí zlatě korunovaná orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem (Netolický); II. přikrývadla modro-zlatá, klenotem zlatý drak s rozevřenými křídly a červeným jazykem (Dal Borgo); III. korunovaná hraběcí korunou, přikrývadla červeno-stříbrná, klenotem jsou ze stříbrného trojvrší vynikající dvě paví pera, pravé stříbrné, levé červené, mezi nimi zlatá osmihrotá hvězda (Netolický); IV. přikrývadla černo-zlatá, klenotem zlatý, zlatě korunovaný dvojocasý lev s červeným jazykem (Netolický).

Rod Dal Borgo-Netolický Kost vlastnil až do komunistického převratu roku 1948. Poslední majitelka velkostatku před konfiskací Anna Maria Dal Borgo-Netolická (1925–1980) byla také poslední členkou rodu Dal Borgů. V roce 1948 se v italském Pugnanu provdala za Václava Norberta hraběte Kinského ze Vchynic a Tetova (1924–2008). Jejich synové Giovanni (*1949) a Pio (*1956) přijali jméno Kinsky dal Borgo a erb, ve kterém spojili znak Kinských se znakem Dal Borgo-Netolických. Oficiálně jim byl udělen 12. dubna 1981 jejich vzdáleným příbuzným, lichtenštejnským knížetem Františkem Josefem II. Po roce 1990 jim byla Kost navrácena.


ŽUPANIČ, Jan, Dědictví Netolických. Panství Kost a jeho majitelé v 18. – 20. století, in: Bílek, Karol (ed.), Modrá krev Sobotecka. Sborník k 520. výročí povýšení Sobotky na město, Sobotka 2018, s. 59–68.

 

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  

Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com