Dačický z Heslova

Rod Dačických podle rodové tradice pochází z Polska. Právě odtud měl kolem roku 1506 přijít do Kutné Hory Matyáš (†1525). Jeho synem byl Ondřej (1510–1571). Za svůj vzestup vděčil jak schopnostem, tak výhodným sňatkům. S první, zřejmě výrazně starší, manželkou Annou rozenou Kaňovou (†1537), vdovou po Martinu Křivoláčkovi, se oženil v roce 1532. Převzal jak řemeslo kraječe suken po jejím zesnulém manželovi a majetek, ale, jak bylo tehdy zvykem, i příjmení a začal se podepisovat Ondřej Křivoláček. Po Annině brzké smrti se oženil podruhé (1538), tentokrát s Dorotou (1519–1566), dcerou Mikuláše z Práchňan. Ten pocházel z vážené kutnohorské rodiny, která byla již na konci 15. století přijata k erbu Václava Aldera z Lošan. Tuto skutečnost jim pak zvláštní listinou z 13. července 1499 potvrdil i král Vladislav II. Ondřejův tchán Mikuláš z Práchňan (1485–1550) byl ve své době nejen nejvlivnější osobností Kutné Hory, ale hrál také důležitou roli v životě celého Českého království, kde hájil zájmy městského stavu.

Věno druhé manželky dále rozmnožilo Ondřejův nemalý majetek. Zanechal proto řemesla kraječe suken a stal se tzv. nákladníkem na hory, tedy podílníkem důlního podnikání. Přestože byl luteránem, získal si důvěru krále Ferdinanda I., který jej roku 1551 jmenoval kutnohorským rychtářem. Úřadu se ale brzy zřekl a byl jmenován horním hofmistrem, který měl v Kutné Hoře na starost technické, administrativní a ekonomické záležitosti spojené s činností v dolech a hutích. Dostal se ale do ostrého spolu se svým nadřízeným, nejvyšším mincmistrem, a byl dokonce uvězněn. Věc byla urovnána teprve roku 1562. Kromě majetků v Kutné Hoře vlastnil Ondřej Křivoláček také nemovitosti za hradbami. Roku 1559 tak např. za 575 kop míšeňských grošů koupil tvrz Lorec (dnešní kutnohorský pivovar), kterou nechal renesančně upravit

Již roku 1564 měl Křivoláček údajně přislíbeno udělení erbu a predikátu z Lorce. Z neznámých důvodů k vydání listiny nedošlo a znak získal až od krále Maxmiliána majestátem daným na pražském Hradě 11. června 1571. Jeho prostřednictvím bylo Ondřejovi (v diplomu: Vondřejovi) uděleno také nové jméno Dačický, přídomek z Heslova (podle tehdejšího pravopisu Dacziczký z Heslowa) a erb, jehož podoba byla nepochybně inspirována znakem rodu z Práchňan:

V patě červeného štítu je stříbrná kvádrovaná zeď o třech stínkách, zpoza níž vynikají dvě obrněné paže, ruka vpravo po rameno, ruka vlevo po zápěstí, držící kosmo nahoru obrácený zlatý luk se zlatou střelou se stříbrným opeřením. Na štítě stojí kolčí přílba s červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou tři pera – stříbrné mezi červenými.

Krátce nato, 28. srpna 1571, Ondřej Dačický z Heslova zemřel a byl pohřben v kutnohorském chrámu sv. Barbory.

Ze dvou manželství měl nejméně patnáct dětí: dceru a tři syny z prvního, ostatní z druhého svazku. Přežili jej ovšem jen dvě dcery a synové Tobiáš (1534–po 1582), Jan (1539–1582), Václav (1544­-1575) a Mikuláš (1555–1626). Posledně jmenovaný, Mikuláš, je nepochybně nejznámější osobností rodu. Protože byl zajištěn rodovým majetkem, žil jako bohatý rentiér a proslul řadou výstředností i skandálů. V důsledku souboje s Felixem Novohradským z Kolovrat dokonce načas skončil ve vězení. Na druhé straně byl velmi inteligentním pozorovatelem soudobého života a autorem pozoruhodných pamětí, ve kterých navázal na starší paměti rodiny z Práchňan i svého otce.

Mikuláš zemřel bezdětný, celá rodina jeho bratra Jana, kutnohorského primátora, zemřela za morové rány v říjnu 1582, a jediný syn Václava Jan  (†1593) neměl potomky. Dnešní Dačičtí tak pochází Od Tobiáše, nejstaršího syna Ondřeje a Anny Křivoláčkových. Jejich syn Matyáš (1570–1658) se věnoval řemeslu kraječe suken, zasedal v městské radě a byl i kutnohorským primátorem. Jeho aktivity i působení následujících generací Dačických zůstalo omezeno na Kutnou Horu, jejíž ekonomický a politický význam ale od počátku 17. století rychle klesal.

Rod pokračoval Matyášovým synem Václavem Vojtěchem (1618–1684), který se věnoval obchodu. Roku 1655 byl zvolen do městské rady a od roku 1670 do smrti zastával úřad primátora. Jeho syn Bernard Ignác (1666–1742) měl ve městě vinný šenk a roku 1721 se stal v Kutné Hoře rychtářem. O rok později byl jmenován královským radou.

Mezi skutečnou šlechtu (nikoli jen mezi erbovníky, resp. prostou šlechtu bez práva zasedat na zemském sněmu) se rodina dostala až díky nejvýraznějšímu příslušníkovi další generace, Bernardovi/Bernhardovi (1709–1787). Ten využil kontaktů, které měl na českém guberniu, a požádal o povýšení do rytířského stavu a udělení českého inkolátu. Zdůraznil přitom, že jak on, tak jeho starší bratři, prokázali Marii Terezii během válek o dědictví rakouské cenné vojenské služby. On sám vstoupil do vojska, Václav Vojtěch (1700–1772), jinak od roku 1738 radní Starého Města pražského, se stal důstojníkem pěšího pluku knížete Lobkovice, a Karel František (1707–1760), byl roku 1742 jmenován zemským válečným komisařem v Čáslavském kraji, přičemž tuto funkci vykonával dobrovolně a bez nároku na plat.

Vyžádaný rytířský titul mu byl udělen diplomem z 19. května 1773. Protože byl vydán německy, došlo k dílčí úpravě jména tak, aby odpovídalo německému pravopisu – na Dacziczky von Hesslowa (v diplomu: von Heßlowa). Zároveň byl Bernardu Janovi polepšen erb:

Štít zůstal nezměněn až na malý detail. Šíp byl nově malován celý zlatý (včetně opeření), ovšem se stříbrným hrotem. Na štítě spočívají dvě korunované přílby s červeno–stříbrnými přikrývadly. Klenoty: I. tři pera, jedno stříbrné mezi dvěma červenými; II. dvě složená křídla, přední stříbrné, zadní červené, mezi nimi figury ze štítu, avšak se zdí šikmo.

K dalšímu stavovskému vzestupu došlo již v následující generaci. Bernardův jediný syn Josef/Joseph (1748–1815) po studiích vstoupil do státní služby a udělal velmi dobrou kariéru. Roku 1772 se stal praktikantem krajského úřadu v Čáslavi, po třech letech byl povýšen na zastupujícího krajského komisaře a za dalších šest let skutečného krajského komisaře. Po 26 letech služby se stal guberniálním sekretářem a za další rok pak krajským hejtmanem – nejprve v Klatovech a následně v Plzni. Jeho pracovní výkony byly vysoce hodnoceny, zejména během válečného roku 1809. V letech 1796 a 1810 byl dokonce oceněn císařským pochvalným diplomem. Počátkem roku 1814 odešel do penze a při této příležitosti požádal o povýšení do stavu svobodných pánů. Je zajímavé, že příjmení Dacziczký nepoužíval a ve všech dochovaných dokumentech se podepisoval jen jako Ritter (rytíř) von Hesslowa.

Svědectvím o respektu k jeho práci byly veskrze kladné posudky českého gubernia a Spojené dvorské kanceláře. Oceňovaly více než 42letou službu a doporučovaly nejen udělení vyžádaného titulu, ale také odpuštění povyšovací taxy, což bylo v této době zcela mimořádné vyznamenání. Diplomem z 26. prosince 1814 jej císař František I. povýšil do stavu svobodných pánů s predikátem Dacziczky von Hesslowa (v diplomu: von Heßlowa), udělil mu predikát Wohlgebohren a polepšil erb:

Štít jako v roce 1773. Na štítě spočívá koruna svobodných pánů a na ní tři korunované turnajské přílby s červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenoty: I. tři pera, jedno stříbrné mezi dvěma červenými; II. rostoucí stříbrný, zlatě korunovaný dvojocasý lev s červeným jazykem držící v pravé tlapě šavli se zlatým jilcem a záštitou; III. dvě složená křídla, přední stříbrné, zadní červené, mezi nimi figury ze štítu, avšak se zdí šikmo.

Krátce nato, 1. května 1815, v Plzni zemřel. Rod dále pokračoval jeho synem Janem Nepomukem (1792–1880), který jako otec vstoupil do státní služby. Byl krajským komisařem v Lokti a Berouně a později okresním hejtmanem v Nymburce. Jeho syn Hugo (1830–1903) sloužil v armádě a u husarského pluku č. 4 dosáhl hodnosti rytmistra. S Berthou Eisnerovou von Eisenstein (1836–1923) měl dvě dcery a čtyři syny. Roku 1905 rodina získala odkazem Emilie Boleslavské z Rittersteina, rozené Eisnerové z Eisensteina, majitelky panství Filipov a Kluky-Chvalovice nedaleko Čáslavi, zámek a velkostatek Kluky o rozloze necelých 230 hektarů. Panství bylo sice relativně výnosné, ale tak malé, že během pozemkové reformy po vzniku Česloslovenska přišlo jen o dva hektary půdy.

Na Klukách sídlil syn Huga a Berthy Richard (1864–1934), když ale zemřel, bylo panství potomky prodáno. Jeho třemi syny, Mikulášem (1909–1971), Hugem (1911–1989) a Bedřichem (1913–1995), se rod rozdělil do tří linií. Jejich příslušníci dnes žijí v Česku a Kanadě.

 

Jan ŽUPANIČ – Michal FIALA

------------------------------------

ŽUPANIČ, Jan. Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, Praha : Agentura Pankrác, 2023.

 

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  

Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com