Zakladatelem tohoto poměrně mladého baronského rodu byl Vilém (Wilhelm) Mundy (1751-1805). Roku 1773 přišel jako soukenický tovaryš z německého Montjoie (dnes Monschau), do Brna, kde začal jeho velký vzestup. Na Moravu se dostal na pozvání zdejšího soukenického podnikatele Johanna Leopolda rytíře Köffillera, který pro svůj podnik hledal přední soukenické mistry z celé Evropy. Záhy se stal Köffillerově podniku mistrem a již roku 1776 získal měšťanské právo v Brně. Tehdy se také osamostatnil a roku 1780 získal pro Brno tovární oprávnění k výrobě jemných suken. O šest let později mu císař Josef II. za roční plat 2000 zlatých pronajal budovu zrušeného kláštera cisterciaček v Předklášteří u Tišnova. Jeho vzestup byl pozoruhodný. Během několika let se Vilém Mundy přiřadil k nejvýznamnějším rakouským továrníkům. Ze soukenického tovaryše se během dvou desetiletí stal velkopodnikatelem, jehož podniky na konci 18. století produkovaly plnou čtvrtinu z celkové textilní výroby města Brna a okolí, mužem, který patřil mezi největší boháče tehdejší Moravy. Roku 1797 vyráběl ve svých podnicích přes 5000 kusů suken ročně a aby mohl své zboží lépe exportovat do nově anektované Haliče, neváhal koncem 90. let založit nový podnik v Těšíně. Když roku 1805 umíral, byl majitelem tří soukenických manufaktur v Brně, Tišnově a v Těšíně.
Podobně jako většina podnikatelů této doby i Mundy vložil většinu získaných peněz do nákupu velkostatků. Na jedné straně šlo o jistou investici, na druhé držba panství zvyšovala jeho prestiž a otevírala mu dveře k zisku šlechtického titulu a tím i ke společenskému vzestupu. Roku 1800 proto za 277 000 zlatých koupil panství Tišnov a o dva roky později za 440 000 zlatých a 800 dukátů klíčného spojená panství Veveří a Říčany.
Vilémovy podnikatelské úspěchy a jeho bohatství byly hlavním důvodem jeho povýšení mezi šlechtice. O šlechtický titul císaře oficiálně požádal 20. února 1789. Nežádal o nic menšího, než o stav svobodných pánů. Nevíme, z jakého důvodu Mundy mířil tak vysoko a už vůbec není jasné, proč mu Josef II. vyhověl. Po zaplacení poloviny taxy se tak díky císařské přízni z továrníka Viléma Mundyho 20. dubna 1789 stal Vilém svobodný pán Mundy a byl mu udělen erb:
Zlato-modře čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém poli se vidí do středu hledící černá orlice s iniciálou I. II. [Iosephus II.] na hrudi, ve druhém a třetím poli stojí na zelené půdě do středu štítu obrácený beránek přirozené barvy [ovčí vlna byla základní surovinou Mundyho podnikání]. Na štítě stojí koruna svobodných pánů a na ní stojí tři korunované turnajské přílby. Na prostřední s černo-zlatými a modro-stříbrnými přikrývadly je orlice ze štítu, z pravé s černo-zlatými a z levé s modro-stříbrnými přikrývadly vyrůstá beránek.
Baron Vilém byl dvakrát ženatý. S první manželkou Josefou svobodnou paní Forgatschovou (1769-1792) z uherského rodu usazeného na Moravě měl dva syny, kteří ale zřejmě zemřeli v mladém věku. Druhý sňatek uzavřel jako dvaačtyřicetiletý 11. února 1793 v Brně-Zábrdovicích s Franciskou, osmnáctiletou dcerou hejtmana Ladislause von Mikovinyi. V tomto svazku se mu narodila dcera Vilemína Františka (†1820), jež se později provdala za Josepha svobodného pána Honrichs zu Wolfswarffen (†1861), a syn Jan (1795-1872), který později zdědil většinu otcova majetku a roku 1816 se oženil s Isabellou hraběnkou Kálnokyovou z Kőrőspataku (1798-1866). Janův s sňatek byl mimořádně prestižní, protože Kálnokyové patřili mezi starobylou uherskou šlechtu, doloženou v Sedmihradsku již ve 13. století a roku 1697 povýšenou do uherského hraběcího stavu.
Není také bez zajímavosti, nakolik se rodina Mundy během jediné generace sžila s českým resp. moravským prostředím. V osobě Janova otce Viléma ještě zcela německý rod přijal v první polovině 19. století „slovanskou“ identitu. Jan svým dětem totiž nedal jen jména vycházející z rodinné tradice (Isabella, Jan, Jindřich), ale svého nejstaršího syna pokřtil jako Bohuslava a nejmladšího pojmenoval Jaromír. Spíše než k rozhodnému slovanství se tím baron Mundy ale přihlásil k zemskému vlastenectví a k romantismu, které byly v této době mezi aristokracií velmi populární.
Po smrti prvního barona Mundyho 22. května 1805 přešly jeho majetky včetně továrního oprávnění na dědice. Manželka i děti zpočátku zřejmě chtěli pokračovat ve výrobě, ale již roku 1806 byly textilní podniky prodány. Ač to tak nevypadalo, znamenal tento krok počátek úpadku rodu. Je zajímavé, jak neuvěřitelně rychle se majetkové impérium Mundyů rozpadlo. Po likvidaci manufaktur přišly na řadu menší podniky a po nich velkostatky. V únoru 1821 prodal Jan Mundy Friedrichu svobodnému pánu Viettinghofovi panství Tišnov. Sice bez Bosonoh, Komína a Německých Kynic, které připojil k Veveří, ale i tento velkostatek roku 1830 postoupil spolu s Říčany a Hvozdcem princi Gustavovi Vasovi za 620.000 zlatých a 1000 dukátů klíčného. Část utržených peněz šla zřejmě na likvidaci dluhů, zbytek pak Jan investoval do koupě panství Račice u Vyškova, jež získal ještě v roce prodeje Veveří. V jistém smyslu navázal na otcovu tradici, když na Račicích zavedl vzorový chov ovcí a jejich vlnu pak prodával do nedalekých tkalcoven. Renesanční zámek nechal empírově přestavět a zřídil zde velkou knihovnu s 20 000 svazky. I tento velkostatek ale baron Jan roku 1864 prodal. Tři roky předtím, roku 1861, ale za 300 000 zlatých koupil od arcivévody Františka d´Este spojené statky Mořice, Výšovice a Nezamyslice. Staly se poslední majetkovou základnou rodu. Ještě před svou smrtí, roku 1871, je Jan prodal olomouckému arcibiskupovi Bedřichu kardinálu Fürstenbergovi.
Jan pro své syny naplánoval typickou šlechtickou kariéru. Zatímco statky měl zdědit nejstarší Bohuslav, Jan a Jindřich se stali c. a k. důstojníky. Jan (1820-1862) byl před smrtí c. k. majorem a Jindřich (1821-1896) se roku 1893 připomíná jako c. k. hejtman v záloze. Nejmladší Jaromír (1822-1894) byl předurčen pro církevní úřady. Studoval proto nejprve na gymnáziu v Brně, následně absolvoval filozofii a nastoupil studium teologie. Již tehdy se ale u něj projevil zájem o studium lékařství. Z brněnského alumnátu proto odešel a začal se věnovat lékařství. Otec však s jeho krokem nesouhlasil a přinutil jej nastoupit vojenskou službu u 49. pěšího pluku ve Vídni. Zájem o medicínu ale mladého barona neopustil. V letech 1848-49 se jako nadporučík v řadách Radeckého armády zúčastnil tažení v Itálii. Po skončení bojů, v necelých třiceti letech, byl povýšen na hejtmana a přeložen k 6. pěšímu pluku do Haliče, kde postupně uzrálo jeho rozhodnutí z armády odejít. Zážitky z italských bojišť, které o několik let později, po bitvě u Solferina, přiměly švýcarského obchodníka Henriho Dunanta k založení Červeného kříže, zformovaly i barona Mundyho. Dospěl k přesvědčení, že absence sanitní služby a rychlé lékařské péče způsobuje větší ztráty na životech, než boj samotný.
Roku 1855 proto vojsko opustil a nastoupil na lékařskou fakultu univerzity ve Würzburgu. Díky své mimořádné píli byl již po čtvrtém semestru připuštěn k rigorózní zkoušce, kterou absolvoval na výbornou. Jako lékař se zúčastnil válek roku 1859 i 1866 a jako dobrovolník pomáhal i v prusko-francouzském konfliktu 1870-71. Později pomáhal zachraňovat životy i na Balkáně, kde v srbsko-turecké válce (1876-77) organizoval srbskou sanitní službu a později ve válce rusko-turecké (1877-78) zorganizoval a vedl několik nemocnic s ambulancí. Jeho ideou ale byla vojenská sanita organizovaná bývalými rytířskými řády. V březnu 1870 byl Mundy jako magistrální rytíř přijat do řádu Maltézských rytířů, se kterým na řadu dalších let spojil své humanitární aktivity. Roku 1881 pak spoluzaložil Vídeňskou záchrannou společnost, první rychlou zdravotní pomoc v Rakousko-Uhersku.
Počátkem 90. let se ale zdravotní stav dr. Mundyho zkomplikoval. Projevila se u něj maniodepresivní psychóza, k níž měl určité genetické dispozice, a přidala se těžká záducha. Musel proto rezignovat na většinu funkcí a také na svou práci v záchranné službě, která v posledních letech představovala hlavní náplň jeho života. Deprese se ale stále prohlubovaly a nebylo vzácností, že baron Jaromír prochodil celé noci po vídeňských ulicích, aby nebyl sám doma, protože tak se jeho stav dále zhoršoval. V srpnu 1894 již nemohl své utrpení již déle vydržet a ukončil svůj život výstřelem z pistole.
Odchod barona Jaromíra předznamenal i konec celého rodu. On ani žádný z jeho bratrů neměl potomky a dynastie svobodných pánů Mundy vyhasla již ve třetí generaci. Jako poslední odešel nejstarší Bohuslav (1816-1896), který se jako jediný ze sourozenců oženil. 9. února 1875 se jeho ženou stala dcera českobudějovického hoteliéra Theresia Geringerová. Baron Bohuslav žil až do své smrti v Českých Budějovicích, kde vlastnil přepychovou vilu se zahradou a alejí s bustami německých básníků (vila je dnes součástí komplexu budov Jihočeské energetiky) a proslul jako mecenáš umění.
Županič, Jan. Mundy. Rod mezi Rýnem, Moravou a Dunajem. Genealogické a heraldické informace, 2008, vol. XIII (XXVIII.), p. 58-64.
Županič, Jan, Jaromír Freiherr von Mundy, in: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří (Hg.), Sozial-reformatorisches Denken in den böhmischen Ländern 1848-1914, München 2010, ISBN 978-3-89975-192-5, s. 255-271 (online).
Pořízka, Jiří, Maltézští rytíři u nás. Tři studie k historii českého velkopřevorství řádu Maltézských rytířů, Brno 1990.
Myška, Milan a kol., Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století, Ostrava 2003.
