Archivováno NK ČR

Mautner z Markhofu

Zakladatelem rodu Mautner z Markhofu byl Adolf Ignaz (1801-1889). Narodil se v židovské rodině ve východočeských Smiřicích, kde jeho předkové údajně vykonávali řeznickou profesi. Adolf Ignaz začal podnikat v rychle se rozvíjejícím potravinářském průmyslu. Zpočátku byl nájemcem pivovaru a lihovaru ve Smiřicích. Roku 1840 se přestěhoval do Vídně, kde o šest let později konvertoval ke katolictví. Ve Vídni založil firmu „Adolf Ignaz Mautner & Sohn“. Od roku 1840 zde měl (v části St. Marx) v nájmu pivovar, lihovar a továrnu na kvasnice. Právě strojová výroba kvasnic, které byly z jeho továrny exportovány do celého světa, stála na počátku jeho slávy a bohatství. Roku 1857 koupil pronajaté podniky a o čtyři roky později dalšími investicemi zásadně rozšířil. Díky jeho píli a podnikatelským schopnostem se podnik záhy stal jedním z největších v monarchii. Mautner se proslavil i svými vynálezy. Vedle průmyslově vyráběných kvasnic šlo zejména chladící stroj na pivo, díky kterému mohl nabízet svůj oblíbený ležák po celý rok. Jeho výrobky získaly řadu ocenění, mimo jiné také na světových výstavách. Hospodářské úspěchy Adolfu Ignazovi umožnily další investice. Postupně otevřel řadu poboček v monarchii i zahraničí, ale především vybudoval filiálky v Simmeringu a Gödingu. Jeho pivovary byly třetí největší v Evropě. Mautner zakládal nové podniky po celé monarchii, např. v Opavě. Nepodnikal ale jen v potravinářství. Vlastnil též olověné a stříbrné dolů v Tergove na chorvatské vojenské hranici.
 
Mautner proslul i jako lidumil a vlastenec a jeho příspěvky byly určeny pro všechny potřebné bez rozdílu víry. Když byl během revoluce 1848 vážně poškozen vídeňský měšťanský špitál v St. Marx, přispěl na jeho obnovu. Za válek v letech 1859, 1864 a 1866 změnil své továrny na nemocnice a zajistil zde raněným náležitou péči. Roku 1862 pak koupil svůj rodný dům ve Smiřicích, přestavěl jej a přebudoval jej na útulek pro chudé rodiny, kterým byla ještě ze zvláštního fondu vyplácena zvláštní podpora. K této nadaci záhy přibyla nová – tentokrát pro školní děti z Badenu u Vídně, dále pak azylový dům pro invalidní dělníky se St. Marx a následně nemalé dary do humanitárních fondů korunního prince Rudolfa, arcivévody Albrechta a císaře Františka Josefa. Adolf Ignaz byl také spoluzakladatelem vídeňské obchodní akademie a financoval školu pro děti svých horníků v Tergove. Velkorysá byla i jeho nadace pro chudé Ottakringu, pozdější 16. vídeňské čtvrti.
 
Mautner byl také štědrým podporovatelem katolické církve, byl jmenován hlavnou náboženského spolku na vídeňské Landstrasse a z tohoto titulu dohlížel na zdejší ústavy pro chudé a na školy. Byl také zvolen do rady města Vídně a jeho aktivity postupně odměněny řadou vyznamenání. Stal se tak nositelem velké zlaté Salvatorovy medaile, roku 1867 mu byl udělen rytířský kříž řádu Františka Josefa a nejvyšším listem z 19. dubna 1872 císař ocenil jeho  průmyslové a humanitární aktivity řádem Železné koruny III. třídy.
 
Jen krátce nato, 4. května, požádal Adolf Ignaz o povýšení do rytířského stavu na základě  statut tohoto řádu. Jeho prosbě bylo okamžitě vyhověno a listinou ze 14. května 1872 mu byl udělen predikát rytíř Mautner z Markhofu (Ritter Mautner von Markhof) a erb, ve kterém byl okázalou proklamací jeho příklonu ke křesťanství:
 
Červeno-modře polcený štít. V pravém poli je stříbrné vlnité břevno, z jehož prostředka nahoře společně vyrůstají tři jetelové listy – čtyřlístek mezi dvěma trojlístky. Dolní část je zlatě damaskovaná. V levém poli stojí na zelené půdě špičatá čtyřhranná věž zakončená zlatým křížem, se třemi okny nad sebou a portálem na dvou sloupech. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Na pravé s červeno-stříbrnými přikrývadly jsou dvě zavřená křídla – přední červené se třemi jetelovými listy ze štítu, zadní stříbrné. Na levé s modro-stříbrnými přikrývadly jsou opět dvě zavřená křídla – přední dělené stříbrno-modře, zadní obráceně. Pod štítem je modrá páska se stříbrným heslem FLEISS UND WILLE.
 
Adolf Ignaz rytíř Mautner z Markhofu zemřel roku 1889 ve Vídni. Roku 1831 se v Hořicích oženil s Julií (*1812), sestrou později nobilitovaného Heinricha Kadische (Kadicha), se kterou měl deset dětí. Dcery se provdaly do rodin, které se o několik desetiletí později (nepochybně také díky vazbám na rytíře Mautnery) staly elitou druhé společnosti podunajské monarchie. Například nejstarší Therese Friderike (1832-1926) si roku 1850 vzala Johanna Petera (od roku 1883 šlechtice) Reininghause původem z  vestfálské rolnické rodiny. O tři roky oba založili firmu zabývající se výrobou piva, lihovin, likérů, octa a kvasnic, podniku, který existuje dodnes. Nejmladší Johanna Nepomucena (1850-1913) se pak roku 1871 stala manželkou doktora práv Wilhelma Mittaga, úředníka c. a k. ministerstva zahraničí, jež byl za své zásluhy roku 1888 povýšen do šlechtického stavu (Mittag z Lenkheymu) a roku 1906 se stal baronem.
 
Ze synů nejstarší Carl Ferdinand (1834-1896) zdědil otcovy vídeňské podniky a později byl jmenován komerčním radou. Byl dvakrát ženatý – poprvé s Johannou Kleinoschegovou, podruhé s baronkou Edit von Sunstenau – a z obou manželství měl potomky. Druhorozený Ludwig Joseph (1835-1918) vyženil s Elise von Burl pět dětí a sám s ní měl syna Adolfa (*1867) a tři dcery. Třetí bratr Georg (1840-1904) vlastnil ve Vídni továrnu na droždí a lihovar a měl s Karoline Biehlerovou dva syny a dceru. Poslední ze synů Adolfa Ignaze August Johann (1843-1883) působil jako právník a sekční rada na c. k. ministerstvu obchodu. Již v další generaci se Mautnerové spříznili s několika aristokratickými rody, především s hrabaty Thun-Hohensteiny a barony Haynauy, nemanželskými potomky hesensko-kaselského kurfiřta Viléma I.
 
Županič Jan – Horčička, Václav – Králová, Hana, Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie, Praha 2009.

NáhledPřílohaVelikost
rytíř Mautner z Markhofurytíř Mautner z Markhofu173.88 KB

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  
Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com

Poslední komentáře