Kapetanović von Vitina

Jediným rakouským šlechticem muslimské víry, byl, zdá se Mehmed bej Kapetanović Ljubušak (1839–1902). Byl potomkem významné rodiny Bosenského pašalíku, která již po generace psala dějiny této země.

Podle poznámek, které k jeho nobilitaci vedlo c. k. ministerstvo vnitra, doložil listinami svůj původ pouze do 18. století, ovšem s největší pravděpodobností byl potomkem některého ze sípahíjů, kteří padli v bitvě s císařskou armádou roku 1593 u Sisaku. Jejich potomci pak získali v následujícím roce mimořádné svolení od sultána, aby léna, které sípahíjové drželi jen po dobu své vojenské služby (tzv. tímár), přešla jako dědičná na jejich potomky. Tím zde vznikla dědičná elita, což nebylo v Turecku zcela obvyklé, která se zde udržela až do 20. století. Rodové majetky Kapetanovićů se nacházely v dnešní Hercegovině okolo města Ljubuški, odkud pocházelo i jeho druhé příjmení (Ljubušak). Podle Mehmedova tvrzení byli všichni dědičnými kapetany oblasti Ljubuški, jednoho z 32 kapetanátů Bosenského pašalíku a patřili tedy mezi zdejší dědičnou nobilitu.

Předky Mehmeda beje Kapitanovicé bylo možné sledovat k roku 1710, kdy byl jistý Ahmed aga jmenován poručníkem dětí Mehmeda agy, kapetana Ljubuški, který byl u města u Bosanski Novi zajat rakouskými vojsky a později, snad na utrpěná zranění, zemřel. I když byla tanzimatskými reformami slutána Abdülmecida I. po roce 1839 mj. zrušena feudální šlechta sípahijů a institut kapetanátů, rodina si zachovala své výlučné sociální postavení. Mehmedův totiž získal v rámci reformující se říše úřad mudira (představeného provincie) a později kaymakama (nejvyššího úředníka provincie). Bylo to dáno jednak starobylostí rodu Kapetanovićů, jednak vlastnictvím nemalých pozemků, jejichž centrem byl panský dům ve Vitině.

Sám Mehmed se narodil roku 1839 v hercegovinském městě Ljubuški. Kariéru zahájil roku 1862, když byl za tento okres zvolen členem medžlisu (bosensko-hercegovského sněmu). O dva roky později se stal zástupcem velkovezíra ve Stolaci a roku 1866 byl ve stejné funkci přeložen do Ljubuški. Za své zásluhy roku 1868 získal čestný titul Istabl-ı Âmıre, stojící podle zprávy c. k. ministerstva vnitra stojící v osmanské hierarchii mezi plukovníkem a generálem. V následujících letech často měnil působiště, aby roku 1875 nakonec ze státní služby odešel a usadil se v Sarajevu. Ještě v témže roce stal členem reformní komise, která zde zasedala, a po deseti měsících jmenován starostou tohoto města. Koncem roku 1876 jej dokonce zdejší obyvatelstvo zvolilo poslancem tureckého parlamentu v Konstantinopoli, kde působil čtyři měsíce. Opomenout nelze ani jeho významnou literární a publicistickou činnost, jež jej řadí mezi přední bosenské intelektuály druhé poloviny 19. století.

Poté, co roku 1878 začala okupace Bosny a Hercegoviny c. k. armádou a v zemi prakticky vypukla občanská válka, uprchl Mehmed bej jako přední stoupenec Rakousko-Uherska do Dalmácie. Po návratu do Sarajeva se za svůj prohabsburský postoj dočkal odměny: byl jmenován městským radou a stal se také členem bosenské deputace k císaři Františku Josefovi I. Několik měsíců po okupaci se stal c. k. honorárním vládním radou (skutečným se jako osmanský poddaný stát nemohl) a 16. dubna 1879 byl spolu s  dalšími osobnostmi z řad bosenské elity vyznamenán a získal Řád železné koruny III. třídy. Tento řád přinášel občanům podunajské monarchie nárok na šlechtický titul. Kapetanović ovšem zůstával tureckým poddaným a jeho cesta ke šlechtickém titulu byla komplikovanější.

Zřejmě neměl přesné představy o podobě evropského šlechtictví, a proto roku 1880 požádal nejprve o povýšení do rytířského stavu s predikátem Vitina, následně pak hraběcího titulu – a to jak pro sebe, tak pro bratry Ibrahima a Osmana. Žádost odvozoval tím, že „titul beje, který rod Kapetanovićů užívá již od pradávna, odpovídá titulu hraběte“.

Protože šlo o komplikovanou věc, projednávalo ji c. a k. ministerstvo zahraničí spolu s bosenskou vládou v Sarajevu. Shoda panovala nad tím, že Mehmedova rodina patří mezi zdejší elitu a de facto šlechtu (přestože v Turecku de iure taková instituce neexistovala). Hraběcí i baronský titul však podle úřadů monarchie jeho sociálnímu postavení neodpovídaly, a proto bylo navrženo povýšení do rytířského stavu na základě mimořádného užití nobilitačního paragrafu Řádu železné koruny. František Josef I. tento postup schválil a nejvyšším rozhodnutí 24. srpna 1883 Mehmedovi udělil titul rytíř/Ritter Kapetanović von Vitina. Protože ani Mehmed bej, ani jeho potomci nepožádali o zhotovení diplomu, nebyl rodu nikdy udělen erb. Mehmed rytíř Kapetanović zemřel roku 1902. Jeho syn Riza (1868-1931), absolvent kadetní vojenské školy v Sarajevu, byl velkostatkářem a proslavil se jako básník.

Protože během okupace Bosny a Hercegoviny (1878 - 1908) nebyl žádný další obyvatel země nobilitován a po anexi roku 1908 se zde šlechtické tituly neudílely, jde s největší pravděpodobností o jedinou rodinu z této provincie, které byl titul udělen.

--------

ŽUPANIČ, Jan, Muslimští šlechtici habsburské monarchie, in: Marginalia historica, 2/2017, s. 145-165.

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  

Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com