Nobilitace rodiny Hoschků je jednou z nejzajímavějších v moderní rakouské historii. Roku požádali bratři Gustav a Rudolf Hoschkové, továrníci a velkoobchodníci v Praze, za sebe a svého nepřítomného bratra Ottokara, c. k. hejtmana 8. pěšího pluku, o uznání staročeského rytířského stavu. Argumentovali tím, že jsou přímými potomky Hošků z Milheymu respektive Mühlheimu, kteří byli roku 1556 uvedeni mezi českými rytířskými rody. 21. prosince 1894 obdrželi všichni tři potvrzení erbu a starobylého rytířského stavu s predikátem z Mühlheimu (von Mühlheim) a byl jim konfirmován erb:
Zlato-červeně polcený štít. Vpravo vyrůstá z dělící linie černá orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem, vlevo jsou dvě zlatá ozubená kola o čtyřech špicích nad sebou. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s černo-zlatými a červeno-zlatými přikrývadly. Klenotem jsou tři pera, modré, zlaté a černé, na kterých je položeno zlaté ozubené kolo.
19. června 1895 byl rytířský stav potvrzen i příbuznému výše uvedených bratrů Ernstu Hoschkovi, kontrolor cukrové daně v Moravském Krumlově.
Podobně jako v ostatních případech znamenal přelom v životě rodiny Hoschků proces s falešnými genealogy 1902-1904. Během vyšetřování Jana Vašáka vyšlo najevo, že se pravost Hoschkovského rodokmenu (a tím i šlechtictví rodu) opírá o jím vyrobené falzifikáty a proto byla 5. dubna 1905 i tato renobilitace zrušena. Jednotliví členové rodiny se proto snažili o přiznání rytířského titulu cestou milosti, což bylo ale zamítnuto. Rodina své ponížení odmítla akceptovat a titulu se domáhala soudní cestou. Ani v tom však nebyla úspěšná.
Rudolf Hoschek, nejambicioznější z bratrů, se proto pokusil dosáhnout titulu prostřednictvím adopce. Roku 1905 uzavřel smlouvu s dvaasedmdesátiletým bezdětným uherským hrabětem Arpádem Beleznayem, podle které měl Hoschka za 50 000 zlatých adoptován. Hoschkovi však prakticky k ničemu. K přenesení šlechtického titulu totiž byl nezbytný souhlas monarchy, který pražský podnikatel nezískal.
Když se mu nepodařilo dosáhnout cíle adopcí, rozhodl se pro oficiální cestu a počátkem roku 1908 požádal o udělení šlechtického titulu na základě svých zásluh v humanitární oblasti. Podle dobrozdání českého místodržítele z 21. května 1908, který jeho žádost doporučil, byl Hoschek úspěšným obchodníkem a spolumajitelem firmy „Bratři Hoschkové“, jíž založil spolu s bratrem Gustavem roku 1884. Měl v obchodních i společenských kruzích velmi dobrou pověst a zdržoval se jakékoli extrémistické či nacionální činnosti. Místodržící zejména chválil velkorysé finanční dary na charitativní účely (celkem na 200 000 korun).
Na základě kladných doporučení místodržitelství i c. k. ministerstva vnitra nakonec František Josef prosbě Rudolfa Hoschka vyhověl a 27. srpna 1908 jej ze zvláštní milosti povýšil do šlechtického stavu s predikátem von. Neopustil mu však taxu ve výši 2100 K. C. k. ministerstvo vnitra mu však zakázalo nové udělení predikátu Mühlheim a nařídilo, že si musí zvolit i jiný erb. Listinou ze 7. července 1911 pak získal znak nový:
Zlato-červeně polcený štít. V levém poli je do středu štítu obrácený červený lev, v pravém zlaté ozubené kolo o čtyřech špicích. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s červeno-zlatými přikrývadly. Klenotem je rostoucí červený lev mezi dvěma otevřenými křídly, pravým děleným červeno-zlatě, levým zlato-červeně. Uprostřed každého křídla je jedno ozubené kolo o čtyřech špicích střídavých tinktur.
Ziskem vytouženého titulu se ale ctižádost Rudolfa Hoschka nezastavila. Toužil proniknout do vyšší společnosti a k tomu mu obyčejné šlechtictví nestačilo. Protože ale zisk vyššího titulu byl v Rakousku poměrně komplikovanou záležitostí, obrátil svou pozornost do Německa. Toto císařství bylo konglomerátem řady větších, menších států i zcela miniaturních zemí a zemiček. Zejména panovníci těch posledních si rádi přivydělali prodejem šlechtických titulů. Pravděpodobně to byly peníze, které sasko-cobursko-gothského vévodu Karla Eduarda přesvědčily, aby Rudolfu von Hoschkovi udělil 23. ledna 1912 dědičný stav svobodných pánů s predikátem Hoschek z Mühlheimu na Fürst-Waldenu a Herberstorffu (Hoschek von Mühlheim zu Fürst-Walden und Herberstorff) a nový erb, ve kterém si novopečený baron nechal spojit starobylý znak rytířů z Mühlheimu se svým novým šlechtickým erbem:
Stříbrno-červeně čtvrcený štít s korunovaným srdečním štítkem, ve kterém je znak udělený roku 1911. V prvním a čtvrtém poli hlavního štítu je červený kůl se stříbrnou lilií. Ve druhém červeném poli je stříbrná věž s cimbuřím se třemi stínkami, oknem a otevřenou bránou. Ve třetím poli jsou dvě stříbrná ozubená kola o čtyřech špicích a osmi zubech nad sebou. Na štítě stojí tři korunované turnajské přílby. Klenotem na prostřední přílbě s přikrývadly vpravo červeno-zlatými, vlevo černo-zlatými jsou tři pera, modré, zlaté a černé, na kterých je položeno zlaté ozubené kolo. Z koruny pravé přílby s červeno-zlatými přikrývadly vyrůstá červený lev a z koruny přílby levé s černo-zlatými přikrývadly černá orlice se zlatým perisoniem a červeným jazykem. Štítonoši jsou dva zlatí gryfové. Štít spočívá na červeném plášti podšitém hermelínem, který splývá z koruny svobodných pánů.
Teď zbýval Rudolfu Hoschkovi ještě jeden krok – požádat o uznání sasko-cobursko-gothského baronátu v Rakousku. Zde ale narazil. C. k. ministerstvo vnitra jeho žádost rezolutně odmítlo. Zdůraznilo, že je nepřípustné, aby užíval zrušeného predikátu Mühlheim a heraldických atributů, které nejsou v Rakousku s titulem svobodných pánů spojeny (pláště). Císařským rozhodnutím z 24. prosince 1913 bylo Hoschkovi zakázáno baronského titulu v Rakousku užívat a zároveň přísně zapovězeno jeho zanesení do matrik a úředních listin. Rudolf Hoschek se sice odvolal k nejvyššímu soudnímu a kasačnímu dvoru, ale zbytečně.
Když Hoschek nemohl dosáhnout svého cíle v Rakousku, obrátil se do Uher, kde měl zřejmě dobré kontakty. Na rozdíl od vídeňských úřadů mu totiž uherské ministerstvo vnitra nedělalo žádné potíže a 28. června 1914 jeho baronát potvrdilo. Dne 9. května 1918 byl navíc Rudolfovu prvorozenému synu JUDr. Rudolfovi povoleno v Uhrách užívat jména baron Beleznay-Hoschek. A protože monarchie sice měla dvě šlechtické obce, rakouskou a uherskou, ale tituly udělené nebo potvrzené v jedné polovině, platily i v druhé, dosáhl baron Hoschek touto oklikou konečně svého cíle.
Elznic, Václav, Renobilitační procesy pražské, zvláštní příloha Zpravodaje Klubu genealogů a heraldiků v Ostravě č. VI, Ostrava 1984.
Županič, Jan. Renobilitace a problém šlechtictví na konci Rakousko-uherské monarchie. Heraldika a genealogie, 2005, vol. 38, no. 3-4., s. 168-203.
Županič, Jan. Šlechticem napodruhé. Rušení a opětovné udílení šlechtických titulů v Rakousko-Uherské monarchii. In Sborník k 60. narozeninám profesorky Marie Bláhové, Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et historica 1-2/2002, Z pomocných věd historických XVI, Praha: Karolinum 2007, s. 271-301.
Županič, Jan, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006.
