Archivováno NK ČR

Giskra

 
Počátky tohoto velmi mladého baronského rodu jsou poměrně netypické. Nárok na šlechtictví měl na základě zisku řádu Železné koruny I. třídy předlitavský ministr vnitra JUDr. Carl Giskra (1820-1879), který ale o povýšení nikdy nepožádal a baronát tak byl udělen teprve jeho manželce a dětem. Pozdější ministr Carl Giskra se narodil v Moravské Třebové v rodině koželuha., vystudoval piaristické gymnázium v Brně a roku 1837 nastoupil na univerzitu ve Vídni, kde absolvoval práva a filozofii. Roku 1843 získal titul doktora práv a natrvalo se usadil ve Vídni. Od roku 1844 působil u prokuratury dvorské komory a roku 1846 byl jmenován zastupujícím profesorem státovědy na vídeňské univerzitě. Velmi aktivně se účastnil revoluce roku 1848, byl organizátorem vídeňské akademické legie a v letech 1848-49 poslancem německého (frankfurtského) sněmu. Zde patřil mezi zastánce velkoněmeckého řešení a angažoval se také v polské otázce. Snad z obav před perzekucí v Rakousku odešel po rozpuštění sněmu do Ruska a zpět do vlasti se vrátil až roku 1850. Několik následujících let se věnoval advokacii. Zastával ale jen funkci koncipienta, protože státní úřady v něm viděly nebezpečného rebela. Advokátní zkoušky Giskra složil teprve roku 1859 a v říjnu 1860 se usadil v Brně, kde záhy získal významné postavení. Po obnovení ústavnosti byl zvolen do moravského zemského sněmu i říšské rady. Patřil mezi vedoucí představitele německých liberálů a byl rozhodným odpůrcem federalizace monarchie. V letech 1866-1867 zastával úřad brněnského purkmistra a prokázal mimořádné byrokratické a organizační schopnosti. V květnu 1867 se stal prezidentem předlitavské říšské rady, ale již koncem téhož roku byl jmenován ministrem vnitra a úřad zastával do roku 1870. Roku 1868 získal již zmíněný řád Železné koruny I. třídy, se kterým byl automaticky spojen titul tajného rady. O baronát ale nikdy nepožádal. Důvodem mohly být finanční machinace, do kterých byl Giskra jako předseda franko-rakouské banky ve Vídni, vrchní kurátor první rakouské spořitelny a správní rada Lvovsko-černovické dráhy zapleten a jež velmi poškodily jeho pověst. Když roku 1872 vystoupil v delegacích proti zvýšení vojenského rozpočtu, byla řada jeho finančních „operací“ odhalena. Následkem toho ztratil přístup ke dvoru, na který měl jinak jako tajný rada nárok. Přesto byl roku 1873 za město Brno opět zvolen do poslanecké sněmovny, ale roku 1875 vyvolal další skandál, když v tzv. Ofenheimově procesu vystoupil se svou teorií spropitného (Trinkgeldtheorie). Giskra tvrdil, že je lhostejné, zda se spropitné dává číšníkovi nebo třeba generálnímu řediteli jako zprostředkovateli hospodářských transakcí. Jeho postavení neposílila ani ostrá kritika východní politiky ministra zahraničí Andrássyho, jejíž součástí byla roku 1878 okupace Bosny a Hercegoviny. Ale nedlouho nato, v červnu 1879, Giskra zemřel.
 
Teprve dvanáct let po jeho smrti, kdy bylo vše zapomenuto, podala jeho žena Elisa rozená Hauschliková (1825-1900) císaři žádost o povýšení do stavu svobodných pánů právě řádu Železné koruny, který byl udělen jejímu manželovi. Problém byl v tom, že řádová privilegia nebyla přenosná. Pokud v podobných případech k nobilitaci skutečně došlo, pak větší roli než držba řádu hrály známosti a rodinné kontakty. Osoby, které tímto způsobem šlechtictví dosáhly, navíc většinou musely zaplatit značně vysoké povyšovací taxy. Elise Giskrová zřejmě měla mocného přímluvce, protože císař František Josef I. její prosbu schválil. Ze zvláštní milosti byla 11. července 1891 povýšena spolu s dětmi Carlem (1864-1919) a Elisabeth (1867-1935) do stavu svobodných pánů s predikátem svobodný pán/svobodná paní (Freiherr resp. Fredin von) a panovník jí odpustil i předepsanou povyšovací taxu. Listinou z 2. července 1892 pak získali erb:
Černý štít posetý zlatými plamínky. Na štítě spočívá koruna svobodných pánů a na ní korunovaná turnajská přílba s černo-zlatými přikrývadly. Klenotem je zlatá planoucí pochodeň mezi dvěma černými otevřenými orlími křídly. Štítonoši jsou dva zlatí lvi s červenými jazyky, kteří stojí na bronzové arabesce. Na arabesce je také zavěšena zlatá páska s černým nápisem LUCET FULGET ET DEVASTAT.

Je otázkou, nakolik baronát usnadnil c. a k. diplomatovi Carlu Giskrovi (†1919) mladšímu jeho kariéru. Nebyl sice jistě na škodu, Giskra však jako nearistokrat strávil značnou část své kariéry mimo nejvýznamnější světové metropole a jeho služební postup nelze označit za strmý. Svou roli přitom možná sehrála i pošramocená pověst jeho otce.
 
Carl Giskra mladší zahájil svou kariéru po absolvování studia práv na dolnorakouské finanční prokuratuře, kam nastoupil v dubnu 1887. O dva a půl roku později, v říjnu 1889, však jako konceptní aspirant přešel na ministerstvo zahraničí a již v listopadu téhož roku byl prozatímně přidělen na vyslanectví do Bukurešti. Diplomatické zkoušky složil v únoru 1890 a v květnu 1891 byl jako atašé vyslán do Lisabonu, kde jej také zastihlo oznámení o udělení baronátu. Od září působil na vyslanectví v Bělehradě. Vyslaneckým atašé byl mimořádně dlouho. Po celých šest let ministerstvo dlouho nereagovalo na jeho žádosti o povýšení. Teprve v září 1895 získal titul a charakter legačního tajemníka, který mu byl definitivně potvrzen po dvou měsících. Od listopadu působil Giskra ve švýcarském Bernu, kam mu také dorazilo oznámení o vyznamenání řádem Železné koruny III. třídy za prokázané služby. V lednu 1900 byl přeložen do Berlína a byl mu přiznán titul a charakter legačního rady. Definitivně ale získal titul legačního rady II. kategorie až v únoru 1903. Tehdejší první sekční šéf hrabě Heinrich Lützow návrh na jeho povýšení odůvodňoval obavou, že v opačném případě by Giskra mohl odmítnout přidělení do (diplomaty neoblíbeného) Washingtonu a ministerstvo by jen obtížně hledalo náhradníka. Baron Giskra k úlevě Ballhausplatzu jmenování přijal a zanedlouho se stěhoval na velvyslanectví do Washingtonu. Jeho kariéra se nyní urychlila. Ještě téhož roku mu byl přiznán titul a charakter legačního rady I. kategorie, jež mu byl po několika měsících potvrzen. V září 1905 byl vyznamenán malým křížem řádu Svatého Štěpána a v říjnu téhož roku, poté co s odvoláním na zdraví dcery odmítl umístění v Argentině, byl jmenován mimořádným a zplnomocněným vyslancem v Chile, Peru a Bolívii se sídlem v první uvedené zemi. Zde prožil těžké zemětřesení a utrpěný šok zřejmě natrvalo poškodil jeho nervy. Přesto byl vzápětí jmenován vyslancem v Mexiku, kde se měl, jak ministerstvo doufalo, zotavit. Ve skutečnosti však šlo o velmi náročnou misi. Vzájemné vztahy totiž byly dlouho zatíženy popravou mexického císaře Maxmiliána. Rakousko-Uhersko po jeho smrti roku 1867 přerušilo s Mexikem diplomatické styky a k jejich obnovení přistoupilo až v roce 1901. V celé Latinské Americe bylo navíc poměrně draho. Vyslanec si stěžoval na nemoci a špatné klimatické podmínky, které přiměly jeho ženu a děti k návratu do Evropy.
V březnu 1909 se Giskra vrátil zpět na Ballhausplatz, ale již v červnu se stal mimořádným a zplnomocněným vyslancem u bulharského carského dvora. V dubnu 1911 byl za své zásluhy jmenován mimořádným a zplnomocněným vyslancem v Nizozemsku a Lucembursku. Odjezd z Bulharska se však neobešel bez malého skandálu, když místní tisk předčasně informoval o jeho odvolání. V červnu 1914 Giskra získal prestižní titul tajného rady a v srpnu 1916 mu byl udělen Válečný kříž za civilní zásluhy I. třídy. Šlo zřejmě mj. o uznání za jeho podíl na nelegálních operacích v Nizozemsku, kdy pro Ústřední mocnosti zajišťoval zboží, na než Dohoda uvalila embargo. Po smrti císaře Františka Josefa I. jeho kariéra rychle skončila. V lednu 1917 byl z Haagu odvolán a přeložen do disponibility. Jako odškodění mu nový vladař Karel I. udělil řád Železné koruny I. třídy. Jako mladík byl Giskra sice proslulým silákem a sportovcem, zároveň však byl znám špatnou životosprávou. Po určitou dobu prý žil jen z bifteků nebo zmrzliny a současně velmi tvrdě pracoval. V roce 1918 měl tak vážné problémy se sluchem, že požádal o penzionování. Burián nechal jeho zdravotní stav prověřit policejním lékařem a poté souhlasil.
 
Carl svobodný pán Giskra se roku 1898 v Bernu oženil s Helene Kingovou (*1876), původem z New Yorku. V manželství se narodila jediná dcera Helene (*1901), která se roku 1923 provdala za německého diplomata Wernhera svobodného pána von Ow-Wachendorf. Baron Giskra zemřel předčasně ve věku pouhých 55 let. Jeho smrtí roku 1919 rod baronů Giskrů vymřel.
 
Županič, Jan – Horčička, Václav – Králová, Hana, Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie, Praha 2009.
 
 

NáhledPřílohaVelikost
sv. pán Giskra (1892)sv. pán Giskra (1892)200.34 KB

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  
Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com

Poslední komentáře