Archivováno NK ČR

Eisner z Eisenhofu

Bratři Eisnerové patří mezi dnes již zapomenuté podnikatele, kteří vzešli ze skromných poměrů, ale získali díky svým schopnostem značný majetek i společenské uznání. Oba se narodili v západočeském Spáleném Poříčí a oba se proslavili jako velkoobchodníci.
 
Starší Julius (1823-1880), v italsky mluvící části monarchie užívající jména Giulio, si otevřel vlastní velkoobchod již ve 29 letech. Místem jeho podnikání se stal Terst, hlavní obchodní přístav podunajské monarchie. Roku 1859 se stal členem zdejší obchodní a živnostenské komory a krátce nato byl jmenován členem vedení terstské banky Monte Civico Commercial. Úzce spolupracoval s dalšími předními terstskými obchodníky, zejména s rodinami Morpurgo a Hirschl. Podnikal ale také v textilním průmyslu a byl prezidentem c. k. privilegované přádelny ve slovinské Ajdovščině (Heidenschaft´er Spinnerei).
 
Vídeňská vláda ale neoceňovala jeho ekonomické úspěchy, ale spíše humanitární a vlastenecké aktivity. Po válce roku 1866 se totiž Julius Eisner stal členem komise, která z nařízení rakouské ministerské konference dohlížela na stahování vojsk, úřadů a dalších c. k. institucí z vyklízených Benátek. Přitom osvědčil mimořádné organizační a vyjednávací schopnosti a prokázal monarchii cenné služby. C. k. ministerstvo financí proto císaři navrhlo jeho ocenění prostřednictvím rytířského kříže řádu Františka Josefa, který mu panovník opravdu roku 1869 udělil. V pozdější době Julius významně přispěl k rozvoji rakouského obchodu s Osmanskou říší, za což jej turecký sultán jmenoval komandérem záslužného řádu Slávy.
 
Do Terstu přišel za Juliem i jeho mladší bratr Jacob (či též Giacomo) Eisner (1835-1901) a stal se společníkem jeho podniku. Spolu s ním se podílel i na humanitárních aktivitách a jeho podíl na rozvoji rakousko-tureckého obchodu byl odměněn rytířskou třídou řádu Slávy.
 
Nejvyšší ocenění (ve formě nobilitace) oba bratři získali od císaře Františka Josefa. Ten jejich zásluhy ocenil nejvyšším rozhodnutím ze 13. srpna 1874, kterým je povýšil do šlechtického stavu bez taxy. Sourozenci následně listem z 29. srpna požádali c. k. ministerstvo vnitra o zhotovení dvou listin (pro každého zvlášť) a udělení predikátu „šlechtic z Eisnersburgu“. Tento přídomek sice ještě nebyl zadán a nic jeho udělení nebránilo, bratři se však nakonec rozhodli pro jiný. Telegraficky požádali o predikát Eisenhof, který jim byl také schválen. Listinou z 20. října 1874 byl bratrům Juliovi a Jakobovi Eisnerům udělen predikát Eisner šlechtic z Eisenhofu (Eisner Edler von Eisenhof) a znak:
 
Stříbrným vlnitým břevnem červeno-modře dělený štít. V horním poli se vidí rostoucí dvojocasý stříbrný lev se zlatým jazykem držící v pravé tlapě stříbrné tesařské kladivo na zlatém topůrku. Ve spodním poli vyrůstá ze zlatého pahorku zlatá palma mezi provázená v horních rozích pole dvěma zlatými hvězdami. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílba s červeno-stříbrnými a modro-zlatými přikrývadly. Klenotem je napjatá plachta na černo-zlatě pruhovaném stěžni zakončeném zlatou hvězdou, ze kterého vlaje červený vimpel. Pod štítem modrá páska se zlatým heslem Tenax propositi.
 
Giacomo se oženil s Emmou Errera (†1924), se kterou měl pravděpodobně jediného syna Giulia (†1910). O jeho dětech z manželství s Cornelií Michoglu informace bohužel chybí.
 
Zatímco zprávy o osudech mladší linie jsou poměrně skoupé, v případě starší větve je dochovaný materiál bohatší. Z Juliova manželství, které roku 1850 uzavřel s Ninou Ora (1830-1877), se narodila dcera Vittoria (*1854), která se roku 1899 provdala za prof. Francesca Jeraceho, a syn Angelo (1857-1938). Patřil mezi známé osobnosti počátku 20. století, byl přítelem operního skladatele Giacoma Pucciniho a patřil do okruhu známých Karla Krause.Proslavil se také jako mecenáš katolických organizací, byl držitelem Mariánského kříže řádu Německých rytířů a předsedou vídeňského Všeobecného spolku pro výstavbu kostelů (Allgemeine Wiener Kirchenbauverein). Zastával také funkci rakouského delegáta při Collegio Araldico v Římě, organizace sdružující heraldické a genealogické odborníky.Na samém sklonku existence Rakousko-Uherska, 7. listopadu 1918, jej císař Karel I. povýšil do stavu svobodných pánů. V následujícím roce ocenil Benedikt XV.jeho zásluhy o katolickou církev udělením baronátu.

NáhledPřílohaVelikost
Eisner šlechtic z EisenhofuEisner šlechtic z Eisenhofu148.72 KB

Autorem jednotlivých medailonů (není-li pod textem uvedeno jinak), je Jan Županič, kresby erbů jsou prací Michala Fialy. Pod texty jsou uvedeny odkazy na literaturu s výjimkou základních genealogických příruček. Pokud není u jednotlivých rodů literatura zmíněna, vycházel autor jen z originálních archivních materiálů uložených v Národním archivu v Praze (fond Ministerstvo vnitra Vídeň, Šlechtický archiv) a v Allgemeines Verwaltungsarchiv ve Vídni (fond Adelsarchiv).  
Případné dotazy směřujte na kontaktní e-mail: novanobilitas@gmail.com

Poslední komentáře